Deset let v závislosti: Proč jsem odmítla práci a co to udělalo s mou rodinou

„Ivano, už zase jsi celý den doma? Víš, že Petr dře ve skladu dvanáctky, aby nás uživil?“ ozvalo se za mnou ostře z kuchyně. Tchyně Marie stála s rukama v bok a její pohled mě propaloval skrz na skrz. Snažila jsem se nevnímat její výčitky, ale dnes to bylo těžší než jindy. Věděla jsem, že má pravdu – už deset let jsem doma, bez práce, bez příjmu. Ale nikdo nikdy neposlouchal mé důvody.

Seděla jsem u stolu v domě po babičce, kde jsme s Petrem a našimi dvěma dětmi žili. Dům nám sice ulehčil od hypotéky, ale peníze byly pořád problém. Petr se vracel domů unavený, ruce rozpraskané od těžkých beden. Děti chtěly nové boty, školní výlety, občas i něco sladkého. A já? Já jsem byla ta, která všechno kazí.

„Ivano, v Albertu hledají prodavačku na půl úvazku. To bys zvládla! Vždyť děti už jsou ve škole,“ pokračovala Marie neúnavně. „Proč to aspoň nezkusíš?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, já… já prostě nemůžu. Necítím se na to. Mám pořád úzkosti…“

Marie protočila oči. „Úzkosti! To je dneska samá úzkost. Za nás jsme museli makat všichni, ať bylo co bylo.“

Petr přišel domů právě ve chvíli, kdy napětí v kuchyni houstlo. „Co se tu zase děje?“ zeptal se unaveně.

„Nic,“ odpověděla jsem tiše a sklopila oči.

Ale nic to nebylo. Bylo to všechno. Každý den jsem cítila tíhu jejich očekávání a vlastní neschopnosti. Když děti večer usnuly, seděla jsem v tmavém obýváku a přemýšlela nad tím, kde se to všechno pokazilo.

Vzpomínám si na dobu před deseti lety. Byla jsem veselá, pracovala jsem jako recepční v malém hotelu na okraji města. Pak přišla první panická ataka – z ničeho nic, v práci mezi lidmi. Od té doby jsem měla strach vyjít mezi cizí lidi, strach z toho, že selžu. Petr byl tehdy trpělivý, slíbil mi, že všechno zvládneme spolu.

Jenže roky plynuly a já se do práce nikdy nevrátila. Nejprve jsme žili z úspor, pak přišla nabídka bydlet v domě po babičce. Petr začal pracovat ve skladu – těžká práce za málo peněz. Já se starala o děti a domácnost, ale čím byly starší a samostatnější, tím víc bylo vidět, že vlastně nedělám nic.

Marie mi nikdy neodpustila, že její syn musí dřít za dva. Každý měsíc nám přinášela letáky s nabídkami práce: úklid v nemocnici, prodavačka v drogerii, dokonce i noční směny v pekárně. Vždycky jsem našla důvod proč ne – zdraví, děti, úzkosti… Ale pravda byla složitější.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a počítali peníze na složenky.

„Ivano, já už fakt nevím,“ řekl tiše. „Jsem pořád unavený. Děti potřebují víc věcí… Nemohla bys aspoň zkusit tu práci v Albertu? Třeba jen na pár hodin týdně?“

Cítila jsem slzy na krajíčku. „Petře, já mám strach… Bojím se lidí… Bojím se selhání…“

Petr si povzdechl a pohladil mě po ruce. „Já tě chápu… Ale už to takhle dál nejde.“

Další den jsem šla s dětmi do školy a potkala sousedku Janu.

„Ivano, slyšela jsem od Marie, že hledáš práci,“ začala opatrně.

„Ani ne… Spíš mě do toho tlačí,“ přiznala jsem.

Jana se zamyslela. „Víš co? Já taky měla úzkosti. Pomohla mi psycholožka tady ve městě. Není to ostuda.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem pocítila naději. Možná bych mohla něco změnit – kvůli sobě i kvůli rodině.

Večer jsem to řekla Petrovi.

„Chci zkusit terapii,“ oznámila jsem mu nejistě.

Petr se usmál poprvé po dlouhé době: „To je skvělý nápad.“

Začala jsem docházet k psycholožce a pomalu rozplétat uzly ve své hlavě. Nebylo to snadné – každý krok ven z domu byl boj. Ale po několika měsících jsem si troufla přijmout brigádu v knihovně – jen pár hodin týdně mezi knihami a tichými čtenáři.

Marie tomu nevěřila: „Knihovna? To není skutečná práce!“ Ale Petr byl pyšný a děti mi nosily obrázky do práce.

Naše finanční situace se zázračně nezlepšila – pořád jsme museli šetřit na každé koruně. Ale něco se změnilo ve mně i mezi námi doma. Přestala jsem být jen tou „nepracující manželkou“, začala jsem být zase Ivana.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké mluvit o svých slabostech? Proč je pro nás v Česku pořád ostuda říct si o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?