Chůva, která změnila náš domov: Příběh jedné rodiny z Vinohrad

„Mami, Lenka říkala, že tatínek je moc hezký,“ vykřikla Anička, když jsem vešla do kuchyně. Zastavila jsem se v půli kroku a v ruce mi ztuhla sklenice s džusem. Podívala jsem se na manžela, který seděl u stolu s notebookem a předstíral, že nic neslyší. V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak se mi pod nohama rozpadá půda jistoty.

Naše stará chůva paní Novotná byla pro nás jako člen rodiny. Když jí lékaři diagnostikovali rakovinu a musela okamžitě nastoupit na léčbu, byli jsme v šoku. Oba s Petrem pracujeme na plný úvazek – já jako právnička v centru Prahy, on jako IT specialista. Nemohli jsme si dovolit zůstat doma a děti – Anička (5) a Tomášek (3) – byli příliš malí na to, abychom je nechali samotné. Hledali jsme náhradu ve spěchu a přes doporučení známých jsme narazili na Lenku.

Lenka byla mladá, energická a děti si ji okamžitě oblíbily. První dny byly jako zázrak – Anička začala zpívat nové písničky, Tomášek se naučil říkat prosím a děkuji. Jenže pak jsem si začala všímat drobností. Lenka se až příliš často smála Petrovi jeho vtípkům, někdy ho oslovovala „Petře“ místo „pane Nováku“, což mi přišlo zvláštní. Jednou jsem ji přistihla, jak mu podává kávu a přitom se ho letmo dotkne po ruce.

„Možná si to jen namlouvám,“ říkala jsem si večer v koupelně před zrcadlem. „Jsem jen unavená a žárlím.“ Ale pak přišel další den. Lenka přišla do práce v krátké sukni a tričku s hlubokým výstřihem. Petr byl evidentně nesvůj, ale snažil se to přejít humorem.

Jednou večer, když jsem uspávala děti, slyšela jsem z kuchyně smích. Lenka tam seděla s Petrem u stolu, popíjeli čaj a ona mu vyprávěla nějakou historku ze svého dětství. Když jsem vešla dovnitř, oba ztichli. „Promiňte, už půjdu,“ řekla Lenka rychle a zmizela do svého pokoje.

Začala jsem být nervózní. Snažila jsem se s Petrem o tom mluvit.

„Myslíš, že je to normální? Jak se k tobě chová?“ zeptala jsem se jednou večer.

Petr se zamračil: „Je to mladá holka, asi si ani neuvědomuje, že je trochu moc otevřená. Ale s dětmi je skvělá.“

Jenže mě to nenechalo klidnou. Začala jsem si všímat dalších věcí – Lenka mi začala lichotit na oblečení, ptala se mě na naše soukromé věci, jednou dokonce přišla do ložnice bez zaklepání s tím, že potřebuje povlečení.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Slyšela jsem smích z obýváku. Opatrně jsem otevřela dveře – Lenka seděla vedle Petra na gauči a ukazovala mu fotky v mobilu. Když mě spatřili, oba nadskočili.

„Ahoj! Lenka mi ukazovala fotky z dovolené,“ řekl Petr rychle.

Lenka vstala: „Já už půjdu za dětmi.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny ty drobné momenty – pohledy, doteky, smích. Byla jsem paranoidní? Nebo se opravdu něco děje?

Další den ráno jsem si všimla, že Anička je nějaká smutná.

„Co se děje, zlatíčko?“ ptala jsem se jí.

„Lenka říkala, že by chtěla mít taky takového tatínka jako máme my,“ zašeptala Anička.

To už bylo moc. Rozhodla jsem se promluvit si s Lenkou přímo.

Počkala jsem si na ni v kuchyni po obědě.

„Lenko, můžu s tebou mluvit?“

Podívala se na mě trochu nervózně.

„Všimla jsem si, že jsi k Petrovi hodně přátelská… Možná až moc. Chápu, že jsi otevřená povaha, ale některé věci mi nejsou příjemné.“

Lenka zrudla: „Já… promiňte, jestli to tak působí. Já jen… Petr je hrozně milý a připomíná mi mého tátu. Moji rodiče jsou rozvedení a já nikdy neměla takovou rodinu jako vy.“

Bylo mi jí líto – ale zároveň jsem cítila úlevu i pochybnosti. Opravdu je to jen nevinné?

Petr byl naštvaný, že jsem to řešila bez něj: „Měla jsi mi věřit! Nic mezi námi není.“

Ale napětí v domě rostlo. Děti byly zmatené, já podrážděná a Petr uzavřený do sebe.

Jednoho večera přišla Lenka za mnou do ložnice.

„Paní Nováková… já asi odejdu. Nechci vám dělat problémy.“

Cítila jsem směs úlevy i smutku. Děti plakaly celý týden a já měla pocit viny – byla jsem to já, kdo rozbil tu křehkou rovnováhu?

Teď sedím u okna našeho bytu na Vinohradech a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? Nebo bych měla víc důvěřovat svému muži i sama sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší chránit rodinu za každou cenu – nebo dát šanci důvěře?