Když pravda bolí: Šest tváří lásky v srdci Prahy

„Proč mi to děláš, Radko? Proč prostě nemůžeš být jako ostatní?“ Tomášův hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Seděli jsme naproti sobě v malé kavárně na Vinohradech, kolem nás šuměli lidé, ale pro mě existoval jen on a jeho pohled plný výčitek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě začíná něco, co mi změní život.

Vždycky jsem byla jiná. Mamka mi říkala, že mám „příliš ostré hrany“ – byla jsem upřímná až na kost, nikdy jsem se nebála říct svůj názor a odmítala jsem hrát hry. Možná proto jsem byla vždycky ta, která zůstávala sama. Ale když jsem potkala Tomáše, Marka a Ondřeje během jednoho týdne, připadala jsem si poprvé v životě žádoucí. Každý z nich mě přitahoval jinak – Tomáš byl tichý intelektuál s hlubokýma očima, Marek vtipný extrovert, který rozesmál i prodavačku v Albertu, a Ondřej… ten byl záhadný, s pohledem, který sliboval dobrodružství.

První schůzka s Tomášem byla jako z filmu. Povídali jsme si o knihách, o politice i o tom, jak nás štve český zdravotní systém. Smál se mým vtipům a já jeho. Ale už tehdy jsem cítila napětí – Tomáš byl zvyklý na ženy, které mu přikyvují a obdivují ho. Já jsem mu odporovala. „Víš, že tvoje představa o světě je trochu naivní?“ řekla jsem mu jednou. Usmál se, ale v očích mu probleskla nejistota.

S Markem to bylo jiné. Vždycky mě bral na místa plná lidí – koncerty, hospody, festivaly. Bavilo mě to, ale někdy jsem měla pocit, že se za jeho smíchem skrývá něco temného. Jednou večer jsme seděli u něj doma a on mi řekl: „Víš, Radko, jsi fakt jiná než ostatní holky. Ale někdy mám pocit, že mě tím děsíš.“

Ondřej byl kapitola sama pro sebe. Nikdy mi neřekl přesně, co cítí. Jednou mě vzal na noční procházku po Karlově mostě a pak mi beze slova podal ruku. Bylo to krásné a děsivé zároveň – měla jsem pocit, že mě vidí až do morku kostí.

Začala jsem si všímat vzorců. Všichni tři říkali, jak je moje autenticita přitahuje – moje upřímnost, odvaha říkat pravdu, schopnost naslouchat i empatie. Ale čím víc mě poznávali do hloubky, tím víc je to děsilo. Tomáš mi jednou vyčetl: „Nemůžeš být pořád tak silná. Chci taky někdy chránit já tebe.“ Marek zase: „Někdy bych chtěl mít vedle sebe holku, která prostě jen kývne a neřeší.“ Ondřej mlčel, ale začal se vzdalovat.

Doma to nebylo lepší. Máma mi vyčítala: „Radko, proč si nemůžeš najít normálního kluka? Proč musíš vždycky všechno komplikovat?“ Táta jen mlčky poslouchal a občas utrousil: „To máš po mně.“

Jednoho večera jsme se všichni tři – já, Tomáš a Marek – náhodou potkali na koncertě v Lucerně. Bylo to trapné a napjaté. Marek žertoval víc než obvykle a Tomáš se tvářil jako by mě nikdy neviděl. Po koncertě mě Tomáš odchytil venku na cigaretu.

„Radko, já už to dál nedám,“ řekl tiše. „Jsi úžasná ženská, ale já potřebuju někoho… jednoduššího.“

Zasmála jsem se skrz slzy: „Tak si najdi někoho jednoduššího.“

Marek mi napsal ještě tu noc: „Promiň, ale asi nejsme pro sebe.“

Ondřej se už nikdy neozval.

Zůstala jsem sama. Přemýšlela jsem o tom všem – o těch šesti vlastnostech, které prý muži hledají: sebevědomí, upřímnost, empatie, smysl pro humor, schopnost naslouchat a autenticita. Měla jsem je všechny – a přesto to nestačilo.

Začala jsem pochybovat o sobě i o světě kolem sebe. Je opravdu možné být v Česku ženou, která je sama sebou? Nebo musíme pořád něco skrývat? Máma mi jednou řekla: „Holka zlatá, svět není připravený na ženy jako jsi ty.“

Ale já už nechci být někým jiným. Chci věřit tomu, že někde existuje někdo, kdo mě přijme takovou, jaká jsem – se všemi mými ostrými hranami i slabostmi.

Možná je autenticita opravdu dvousečná zbraň. Ale co když právě v tom je ta pravá síla?

A co vy? Myslíte si, že je lepší být sám sebou i za cenu samoty? Nebo má smysl se kvůli lásce měnit?