Bratrská důvěra a finanční propast

„Alexi, prosím tě, pomoz mi,“ slyšel jsem hlas svého bratra Petra v telefonu, zatímco jsem seděl na pohovce a snažil se soustředit na večerní zprávy. Jeho hlas zněl zoufale a já věděl, že to není jen další z jeho obvyklých žádostí o pomoc. Petr procházel těžkým rozvodem s Janou, jeho manželkou, a já jsem byl jeho jedinou oporou.

„Co se děje, Petře?“ zeptal jsem se a snažil se skrýt svou obavu. „Potřebuji, abys mi pomohl s autem. Jana chce všechno rozdělit, dokonce i auto. Ale já ho potřebuji pro práci. Mohl bys ho zaregistrovat na své jméno? Jen na chvíli, než se to všechno uklidní,“ vysvětloval Petr.

Věděl jsem, že to není nejlepší nápad, ale jak bych mohl odmítnout svého bratra v tak těžké chvíli? Souhlasil jsem a netušil, že tím začínám kapitolu svého života plnou finančních problémů a rodinných konfliktů.

O několik týdnů později jsem obdržel dopis od pojišťovny. Bylo to oznámení o neuhrazené splátce pojistného na auto. „Petře, co to má znamenat?“ zavolal jsem mu okamžitě. „Měl jsi platit pojistku!“ „Promiň, Alexi, měl jsem nějaké problémy s penězi. Zaplatím to příští měsíc,“ odpověděl Petr s omluvným tónem.

Ale příští měsíc přišel a s ním další dopis. Tentokrát to byla upomínka od leasingové společnosti. „Petře, tohle už je vážné! Nemůžu si dovolit platit za tvé auto!“ křičel jsem do telefonu. „Já vím, Alexi, ale teď opravdu nemám peníze,“ odpověděl Petr bezradně.

Začal jsem být zoufalý. Můj vlastní rozpočet byl napjatý a teď jsem musel řešit i Petrovy dluhy. Každý měsíc přicházely nové upomínky a já se cítil jako v pasti. Moje úspory se rychle tenčily a já nevěděl, jak z toho ven.

Jednoho večera jsem se rozhodl navštívit Petra osobně. Seděli jsme u něj v kuchyni a já se snažil zůstat klidný. „Petře, musíme to vyřešit. Nemůžu dál platit za tvé auto,“ řekl jsem mu pevně. „Já vím, Alexi, ale nevím, co mám dělat,“ odpověděl Petr sklesle.

„Musíš najít způsob, jak to zaplatit. Jinak budu muset auto prodat,“ řekl jsem rozhodně. Petr se na mě podíval s očima plnýma slz. „Prosím, dej mi ještě čas,“ prosil mě.

Čas ale ubíhal a situace se nelepšila. Nakonec jsem neměl jinou možnost než auto prodat. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nemohl jsem dál nést finanční břemeno.

Když jsem Petrovi oznámil své rozhodnutí, mezi námi vypukla hádka. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ křičel Petr. „Byl jsi moje jediná naděje!“ „A co já? Co moje naděje na normální život bez dluhů?“ odpověděl jsem rozzlobeně.

Naše vztahy byly napjaté a já nevěděl, jestli se někdy vrátí do normálu. Cítil jsem se zrazený a zároveň provinilý za to, že jsem nedokázal Petrovi pomoci lépe.

Teď, když se dívám zpět na tu dobu, ptám se sám sebe: Bylo správné obětovat svůj klid pro pomoc bratrovi? Nebo bych měl být tvrdší a chránit nejprve sebe? Jak bych měl jednat příště?