Když se z lásky stane nenávist: Příběh o sesterském rozkolu

„Jak jsi mohla, Anno?“ Jana na mě křičela, její hlas se odrážel od stěn mého malého obýváku. Stála jsem tam, s nůžkami v ruce, právě jsem dokončila střih jednoho z mých klientů. Její oči byly plné slz a vzteku. „Je to moje dcera, ne tvoje!“

Byla jsem zaskočená. „Jano, jen jsem jí řekla, aby přestala skákat po gauči. Mohla si ublížit,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nebude stačit. Terezka byla rozmazlená a Jana to věděla. Ale nikdy by to nepřiznala.

„Ty nemáš děti, Anno. Nevíš, jaké to je,“ pokračovala Jana, její hlas se třásl emocemi. „Nemáš právo jí říkat, co má dělat.“

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem poprvé viděla Terezku. Byla tak malá a křehká, a já jsem cítila, jak se ve mně probouzí něco mateřského, i když jsem nikdy neměla vlastní děti. Ale jak čas plynul, začala jsem si všímat, že Jana ji nechává dělat si, co chce. A to mě trápilo.

„Jano, já tě chápu,“ řekla jsem tiše. „Ale někdy je potřeba děti trochu usměrnit.“

„To není tvoje starost!“ vykřikla Jana a já cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Po jejím odchodu jsem se posadila na pohovku a snažila se pochopit, co se právě stalo. Můj manžel Petr přišel z kuchyně a posadil se vedle mě. „Co se děje?“ zeptal se starostlivě.

„Jana si myslí, že jsem překročila hranici,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích.

Petr mě objal a já se opřela o jeho rameno. „Víš, že jsi to myslela dobře,“ řekl tiše.

Ale věděla jsem, že to nebude tak jednoduché. Jana byla vždycky tvrdohlavá a já měla pocit, že tentokrát jsme narazily na něco, co nás může rozdělit navždy.

Následující týdny byly tiché a napjaté. Jana přestala chodit na návštěvy a já jsem se bála jí zavolat. Cítila jsem se jako padouch v příběhu, který jsem nikdy nechtěla napsat.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to naše matka. „Anni,“ začala opatrně, „Jana mi říkala o tom incidentu s Terezkou.“

„Mami, já jen chtěla…“ začala jsem vysvětlovat, ale matka mě přerušila.

„Vím, že jsi to myslela dobře,“ řekla klidně. „Ale možná bys měla zkusit s Janou promluvit.“

A tak jsem se rozhodla. Zavolala jsem Janě a požádala ji o setkání. Sešly jsme se v malé kavárně na rohu naší ulice.

„Jano,“ začala jsem nervózně, když jsme si sedly ke stolu s kávou před sebou. „Omlouvám se, jestli jsem tě urazila nebo překročila hranici.“

Jana se na mě podívala s očima plnýma emocí. „Já vím, že jsi to myslela dobře,“ řekla nakonec tiše. „Ale je těžké slyšet kritiku na své dítě od někoho jiného.“

„Chápu,“ odpověděla jsem a cítila úlevu, že jsme konečně mluvily otevřeně.

„Možná bychom měly být k sobě upřímnější,“ navrhla Jana a já přikývla.

Od toho dne jsme začaly pracovat na našem vztahu. Nebylo to snadné, ale věděly jsme, že stojí za to bojovat za naši sesterskou lásku.

Ale stále si kladu otázku: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou a kritikou? A kdy je správné zasáhnout do života někoho jiného?