Můj manžel, duch našeho domova: Vždy u své mámy nebo pohřbený v práci

„Petře, už zase odcházíš?“ zeptala jsem se s nádechem zoufalství v hlase, když jsem viděla, jak si obléká kabát. Naše malá kuchyň byla plná vůně čerstvě uvařené kávy, ale atmosféra byla napjatá. „Ano, musím jít za mámou. Potřebuje pomoct s nákupem,“ odpověděl bez váhání a ani se na mě nepodíval.

„A co já? Co náš syn?“ pokračovala jsem, snažíc se udržet hlas klidný, i když uvnitř mě to vřelo. „Vždyť jsi sotva doma. Když nejsi v práci, jsi u ní.“

Petr si povzdechl a konečně se na mě podíval. „Vždyť víš, že máma je sama a potřebuje mě. A práce… no, to je prostě nutné zlo.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně s naším synem v náručí, zatímco Petr odešel. Dveře se zavřely a já slyšela jen tiché šustění listí venku. Byla jsem sama. Zase.

Když jsem si sedla na pohovku a snažila se uklidnit plačící dítě, přemýšlela jsem o tom, jak jsme se sem dostali. Když jsme se s Petrem brali, všechno vypadalo tak slibně. Měli jsme plány, sny a hlavně jsme byli spolu. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem vdaná za ducha.

Moje kamarádka Jana mi často říkávala: „To se změní, až se vrátíš do práce po mateřské. Uvidíš, že to bude lepší.“ Ale já si tím nebyla tak jistá. Jak by se něco mohlo změnit, když Petr nevidí problém? Když je pro něj normální trávit více času s matkou než se mnou?

Jednoho večera, když Petr přišel domů později než obvykle, rozhodla jsem se, že už to nemohu dál snášet. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

„O čem?“ zeptal se unaveně a posadil se na židli.

„O nás. O tom, jak to mezi námi je,“ odpověděla jsem.

Petr se na mě podíval s výrazem nepochopení. „Ale co je špatně? Vždyť všechno funguje. Máme střechu nad hlavou, peníze na účtu…“

„Ale nemáme čas pro sebe,“ přerušila jsem ho. „Cítím se osamělá, Petře. Jako bych byla na všechno sama.“

Chvíli bylo ticho. Petr si promnul čelo a pak tiše řekl: „Nevěděl jsem, že to tak cítíš.“

„Jak bys mohl vědět? Nikdy nejsi doma,“ odpověděla jsem hořce.

Toho večera jsme mluvili dlouho do noci. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme opravdu mluvili o tom, co nás trápí. Petr slíbil, že se pokusí být více doma a já mu slíbila, že budu trpělivější.

Ale sliby jsou jen slova a já věděla, že to bude těžké. Každý den jsem čekala na změnu, ale dny plynuly a nic se nedělo.

Jednoho dne jsem se rozhodla navštívit Petrovu matku sama. Chtěla jsem pochopit, proč tam Petr tráví tolik času. Když jsem dorazila k jejímu domu, přivítala mě s úsměvem.

„Ahoj, Stáňo! Jak se máš?“ zeptala se srdečně.

„Dobře,“ odpověděla jsem nejistě. „Chtěla jsem si s vámi promluvit o Petrovi.“

Její úsměv trochu pohasl. „Co se děje?“

„Jen… mám pocit, že ho vidím méně než vy,“ přiznala jsem.

Povzdechla si a pokynula mi ke stolu. „Víš, Stáňo, Petr byl vždycky takový. Když jeho otec zemřel, stal se z něj můj ochránce. Možná si neuvědomuje, že teď má svou vlastní rodinu.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Uvědomila jsem si, že Petr možná ani neví, jak být manželem a otcem zároveň.

Když jsem se vrátila domů, rozhodla jsem se dát Petrovi ještě jednu šanci. Začali jsme chodit na rodinnou terapii a pomalu jsme začali nacházet cestu zpět k sobě.

Ale stále mám obavy. Co když se to nikdy nezmění? Co když budu navždy vdaná za ducha našeho domova? Možná je čas položit si otázku: Kolik toho ještě vydržím?