„Volání z minulosti: Když se ozval manžel mé sestry“

Život nás často poznamenává momenty, které definují, kým jsme. Pro mě jsou těmito momenty mé narozeniny a den, kdy jsem byl zachráněn z autonehody. Bylo mi teprve 10 let, když se to stalo. Moje sestra, která tehdy měla 16 let, mě dokázala vytáhnout z našeho převráceného auta těsně předtím, než začalo hořet. Vzpomínka na její statečnost je vryta do mé paměti a každý rok slavím nejen své narozeniny, ale i své znovuzrození.

Přesuňme se do současnosti. Je mi 31 let a žiji v Praze, pracuji jako grafický designér. Moje sestra, Jana, je vdaná za Tomáše, úspěšného podnikatele. Vždy jsme si byli blízcí, ale život má způsob, jak lidi od sebe vzdálit. Jana a Tomáš žijí v Brně a naše interakce se omezily na sváteční setkání a občasné telefonáty.

Když mi tedy jednoho chladného listopadového večera Tomáš zavolal z ničeho nic, byl jsem překvapený. Vyměnili jsme si zdvořilosti, než přešel k věci. Chtěl se sejít. „Jsem na pár dní v Praze kvůli práci,“ řekl. „Rád bych se potkal.“

Souhlasil jsem, i když s pocitem zvědavosti smíšené s obavami. S Tomášem jsme si nikdy nebyli zvlášť blízcí. Vždy byl zdvořilý, ale odtažitý, více zaměřený na svou práci než na rodinné záležitosti.

Sešli jsme se v malé kavárně v centru města. Tomáš vypadal jinak—unavenější, možná dokonce úzkostný. Po několika zdvořilostních frázích o práci a životě obecně se naklonil a řekl: „Potřebuji tvou pomoc.“

Jeho slova visela ve vzduchu jako hustá mlha. Vysvětlil, že jeho podnikání má problémy. Série špatných investic ho přivedla na pokraj bankrotu. Potřeboval peníze—rychle—a doufal, že mu nějaké půjčím.

Byl jsem zaskočený. „Tomáši, nejsem si jistý, jak moc ti mohu pomoci,“ odpověděl jsem opatrně. „Sám nemám peněz nazbyt.“

Přikývl, zdánlivě chápající, ale viditelně zklamaný. „Nežádal bych tě o to, kdyby to nebylo naléhavé,“ řekl tiše.

Slíbil jsem, že o tom budu přemýšlet a dám mu vědět. Když jsme se rozloučili, v žaludku se mi vytvořil uzel. Něco na celé situaci bylo divné.

Během následujících dnů jsem se nemohl zbavit pocitu, že za Tomášovým příběhem je něco víc. Rozhodl jsem se zavolat Janě a zjistit, jestli ví, co se děje. Její hlas byl napjatý, když odpověděla.

„Tomáš se poslední dobou chová divně,“ přiznala. „Je tajnůstkářský ohledně své práce a tráví hodně času mimo domov.“

Váhal jsem, než jsem jí řekl o našem setkání a jeho žádosti o peníze. Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho.

„Nevěděla jsem, že je to tak špatné,“ řekla nakonec téměř šeptem.

Dny se změnily v týdny a od Tomáše ani Jany jsem nic neslyšel. Pak mi jednoho večera zavolala Jana. Její hlas se třásl, když mi řekla, že Tomáš zmizel. Zanechal po sobě dopis s omluvou za všechno, ale bez vysvětlení.

Zpráva mě zasáhla jako rána do žaludku. Cítil jsem se provinile za to, že jsem mu nepomohl, když mě požádal, ale také zmatený tím, co ho přivedlo k takové zoufalosti.

Jak měsíce plynuly, Jana se snažila dát svůj život zpět dohromady a hledala odpovědi, které nikdy nepřišly. Záhada Tomášova zmizení zůstala nevyřešena a zanechala v našich životech prázdnotu, kterou žádný čas nedokázal zaplnit.