„Tichá prosba sestry: Den, kdy se vše změnilo“

Vyrůstala jsem v malém městě v Česku a s mou sestrou Annou jsme byly nerozlučné. Byla o tři roky starší a já ji zbožňovala. Anna byla ten typ člověka, který dokázal rozjasnit místnost svým úsměvem a uměla každého přimět cítit se výjimečně. Naše pouto bylo nezlomné, nebo jsem si to alespoň myslela.

Jednoho chladného listopadového večera, jen týden po mých 28. narozeninách, jsme s Annou jely zpět z rodinného setkání. Silnice byly kluzké od deště a viditelnost byla špatná. Smály jsme se něčemu banálnímu, když najednou z ničeho nic přeběhla přes cestu srna. Anna strhla volant, aby se jí vyhnula, a auto se dostalo do smyku.

Následující okamžiky byly rozmazané. Auto sjelo ze silnice a narazilo do stromu. Náraz byl otřesný a pamatuji si zvuk tříštícího se skla a kovový skřípot auta, které se bortilo samo do sebe. Když jsem přišla k sobě, byla jsem uvězněná na sedadle spolujezdce, noha zaklíněná pod palubní deskou.

Anna byla vedle mě v bezvědomí, její hlava spočívala v nepřirozeném úhlu. Panika mě zachvátila, když jsem se ji snažila probudit, ale nereagovala. Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se snažila najít telefon a zavolat pomoc. Minuty se táhly jako hodiny, než dorazily záchranné složky.

Když konečně dorazily, rychle nás vyprostily z vraku. Annu odvezli do nemocnice a já jela v jiné sanitce za ní. Lékaři udělali vše, co mohli, ale Anniny zranění byla příliš vážná. Té noci zemřela a zanechala v mém životě prázdnotu, kterou nikdy nic nenaplní.

V následujících dnech mě pohltil smutek a pocit viny. Znovu a znovu jsem si přehrávala nehodu v hlavě a přemýšlela, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Anna tu pro mě vždy byla a teď byla pryč.

Když jsem seděla sama ve svém bytě obklopená vzpomínkami na šťastnější časy, našla jsem dopis schovaný v jedné z Anniných oblíbených knih. Byl adresován mně a napsaný jejím známým rukopisem. V něm psala o své lásce ke mně a o svých nadějích pro mou budoucnost. Nabádala mě, abych žila svůj život naplno a nenechala se svazovat strachem nebo lítostí.

Její slova byla jak útěchou, tak i připomínkou toho, co jsem ztratila. Připomínala mi pouto, které jsme sdílely, a oběti, které pro mě přinesla. Ale také sloužila jako bolestná připomínka toho, co už nikdy nebudu mít.

V následujících měsících jsem se snažila ctít Anninu památku tím, že budu žít tak, jak by si přála. Ale tíha její nepřítomnosti byla vždy přítomná, stálý stín nad mým životem. Nehoda změnila všechno a bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nemohla jsem setřást pocit, že jsem ji zklamala.

Jak se blíží další narozeniny, nacházím se opět v úvahách o dvou nejvýznamnějších dnech mého života: dni mého narození a dni, kdy mě Anna zachránila před tou autonehodou. Její odvaha a nesobeckost byly bezkonkurenční, ale přišly za cenu, kterou jsme ani jedna nemohly předvídat.

Toto není příběh s šťastným koncem. Je to příběh lásky a ztráty, pout testovaných za hranice možností a života navždy změněného nečekaným zvratem osudu.