„Plánovala jsem si odpočinkový pobyt u syna, ale nakonec jsem uklízela“: Ani můj syn ani snacha mi nepoděkovali

Už to byl více než rok, co jsem naposledy viděla Štěpána a jeho ženu Veroniku naživo. Po svatbě se přestěhovali do města, která byla malebným, intimním obřadem v našem rodinném domě na venkově. Od té doby jsem měla plné ruce práce se zahradou a údržbou domu, takže jsem neměla příležitost navštívit rušné město, kde nyní žijí.

Letos jsem se rozhodla, že je čas. Zabalila jsem si kufry, dočasně se rozloučila s klidnou zahradou a nastoupila do vlaku do města, plná očekávání relaxační návštěvy a kvalitního času se synem a snachou.

Po příjezdu mě Štěpán vřele objal na nádraží a během cesty do jeho bytu jsme se živě bavili. Ale jakmile jsem vešla dovnitř, srdce mi kleslo. Byt byl v naprostém chaosu – nádobí se hromadilo v dřezu, prádlo bylo rozhozené po podlaze a prach byl všudypřítomný na každém povrchu.

Veronika vyšla ze své domácí kanceláře, její tvář se rozjasnila, když mě uviděla. Po úvodních zdvořilostech se rychle omluvila s tím, že má blížící se termín odevzdání práce. Štěpán také prohlásil, že musí dohnat projekt. A tak jsem tam stála, v jejich zaneřáděném obývacím pokoji, cítíc se spíše jako služka než jako host.

Následující dny byly podobné. Každé ráno jsem se probudila v prázdném bytě, když Štěpán a Veronika spěchali do práce. Ticho městského bytu bylo v ostrém kontrastu s obvyklým štěbetáním ptáků doma. S málem jiných možností, jak trávit čas, jsem se pustila do úklidu – mýtí nádobí, praní prádla a dokonce i čištění koupelny. Přišlo mi to praktické, abychom se všichni cítili pohodlněji.

Když se pár večer vracel, byt byl zářivě čistý. Přesto si Štěpán ani Veronika nevšimli. Byli ponořeni do svých světů, diskutovali o práci a občas mě zaznamenali roztržitým pokývnutím hlavy nebo stručným „Díky, mami.“

Když se dny proměnily v týden, tíha mého zklamání se stávala těžší. Představovala jsem si srdečné rozhovory, společná jídla a smích – opravdový rodinný čas. Místo toho jsem se cítila neviditelná, jen jako divák v jejich zaneprázdněném životě, nebo ještě hůře, jako pohodlná hospodyně.

Den mého odjezdu přišel bez slávy. Štěpán a Veronika spěchali ven ze dveří, pozdě na schůzku, zatímco jsem stála ve dveřích s kufrem. „Už jdeš?“ poznamenala Veronika nepřítomně. „Šťastnou cestu, mami,“ dodal Štěpán, dal mi rychlý polibek na tvář a zmizeli chodbou.

Cesta vlakem zpět domů byla tichá. Dívala jsem se z okna, jak městské panorama mizí v dálce, cítíc se smíšeně uleveně a smutně. Venkov mě přivítal svým známým, útulným objetím. Když jsem odemykala dveře svého domu, ticho tu bylo jiné – bylo pokojné, ne osamělé.

Uvědomila jsem si, že moje očekávání byla právě to – očekávání. Možná Štěpán a Veronika neměli v úmyslu mě brát jako samozřejmost. Možná to byl prostě jejich způsob života ve městě, rychlý a odpojený. Ale když jsem se znovu začleňovala do své rutiny, pocit jejich lhostejnosti přetrvával, připomínka vzdálenosti, která mezi námi vyrostla, nejen v mílích, ale i v srdcích.