Když blízkost nestačí: „Moji rodiče jsou blízko, ale stále se cítím osamělá“

Žít ve stejném městě jako moji rodiče mělo být požehnáním. Když jsme se s partnerem Petrem rozhodli usadit na předměstí Prahy, mysleli jsme si, že mít rodinu nablízku bude jistota. Oba jsme 28letí a seznámili jsme se během posledního ročníku na univerzitě. Naše vztah prošel mnoha bouřemi, od změn zaměstnání po finanční problémy, a vždy jsme to zvládli. Ale teď, když se snažíme zvládnout výzvy spojené s výchovou naší dvouleté dcery Aničky, cítím se více izolovaná než kdy jindy.

Moji rodiče bydlí jen pár ulic od nás a i když Aničku zbožňují, jejich zapojení je přinejlepším sporadické. Stále pracují na plný úvazek a mají své vlastní společenské životy, což nechává málo prostoru pro spontánní hlídání nebo emocionální podporu. Představovala jsem si jejich roli více aktivní, ale realita je daleko od toho, co jsem doufala.

Petr pracuje dlouhé hodiny v technologickém startupu, často odchází dříve, než se Anička probudí, a vrací se právě včas, aby ji uložil do postele. Pracuji na částečný úvazek z domova, balancuji mezi konferenčními hovory a přebalováním plenek a plánováním spánku. Dny se slévají do mlhy vyčerpání a osamělosti. Toužím po dospělé konverzaci a přestávce od neúnavných nároků mateřství.

Snažila jsem se obrátit na rodiče o pomoc, ale jejich rozvrhy se zřídka shodují s našimi potřebami. Moje matka často říká: „Jen dej vědět, kdy nás potřebuješ,“ ale když to udělám, vždycky je nějaký důvod, proč nemohou přijít. Není to tak, že by jim na nás nezáleželo; jsou prostě zaneprázdněni svými vlastními životy. Přesto je těžké necítit zklamání.

Ve snaze najít nějakou úlevu jsem se přidala k místní skupině maminek. Ženy jsou dostatečně přátelské, ale mám problém navázat hlubší spojení. Mnohé z nich mají rodinu, která je více zapojená, nebo partnery s flexibilnějšími pracovními rozvrhy. Jejich zkušenosti se zdají být světy vzdálené od mých a často odcházím z našich setkání ještě více izolovaná než předtím.

Váha mých emocí je stále těžší unést. Začala jsem navštěvovat terapeuta, aby mi pomohl rozplést zamotaný klubko pocitů, které zakořenily v mé mysli. Povzbuzuje mě k otevřenější komunikaci s Petrem o mých problémech, ale je to těžké, když je sám tak vyčerpaný. Naše rozhovory se často točí kolem logistiky—kdo nakoupí potraviny nebo vezme Aničku k lékaři—což nechává málo prostoru pro diskusi o naší emocionální pohodě.

Zvažovala jsem najmutí chůvy, abych si dala pauzu, ale myšlenka svěřit Aničku někomu mimo rodinu mě naplňuje úzkostí. Připadá mi to jako přiznání porážky, jako uznání toho, že všechno nezvládnu sama. Ale hluboko uvnitř vím, že něco musí změnit.

Jak dny přecházejí v týdny a pak měsíce, pocit izolace jen sílí. Moji rodiče zůstávají nablízku, ale vzdálení, jejich přítomnost je spíše připomínkou toho, co mi chybí, než zdrojem útěchy. Petr a já pokračujeme v našich rutinách jako dvě lodě míjející se v noci.

Přála bych si říct, že na obzoru je řešení a že časem se věci zlepší. Ale prozatím se musím vyrovnat s realitou, že blízkost neznamená vždy podporu a že někdy, i když jste obklopeni rodinou, můžete se cítit naprosto sami.