„Víkendový shon: Žádný klid na statku u příbuzných“

Jakub Novák si cenil svých víkendů. Po náročném týdnu v kanceláři toužil po ničem jiném než se uvelebit na gauči, sledovat fotbal a možná dohnat své oblíbené seriály. Ale každý páteční večer, jako na zavolanou, mu telefon zabzučel s zprávou od strýce Pavla: „Ahoj Jakube, co kdybys přijel tento víkend na statek? Máme naplánované skvělé grilování!“

Příslib dobrého jídla a rodinného času byl vždy lákavý. Strýc Pavel a teta Lenka vlastnili rozlehlý statek kousek za městem, místo, které se zdálo být dokonalým únikem od městského shonu. Ale Jakub věděl své. Jakmile vkročil na ten statek, relaxace byla poslední věcí na programu.

Sobotní ráno přišlo a Jakub se ocitl na prašné cestě vedoucí ke statku. Když přijel, přivítal ho pohled na strýce Pavla, jak nadšeně mává z verandy. „Jakube! Rád tě vidím!“ zvolal, jeho hlas se nesl přes otevřená pole.

„Ahoj, strýčku Pavle,“ odpověděl Jakub a snažil se najít trochu nadšení. „Těším se na to grilování.“

„Samozřejmě! Ale nejdřív máme pár věcí na práci,“ řekl strýc Pavel s úsměvem, který Jakub začal nenávidět.

Teta Lenka se objevila ze stodoly, utírajíc si ruce do zástěry. „Jakube! Přijel jsi právě včas. Máme malý projekt, se kterým bys nám mohl pomoci.“

Jakub si v duchu povzdechl. Věděl, co znamená „malý projekt“. Minule to bylo opravit plot podél hranice pozemku—úkol, který zabral celý víkend. Tentokrát to bylo natírání stodoly.

„Neboj se,“ ujistila ho teta Lenka. „S tvojí pomocí to zvládneme raz dva.“

Jakub strávil následující hodiny pod žhnoucím sluncem s štětcem v ruce. Stodola byla obrovská a jak pracoval po boku strýce Pavla a tety Lenky, nemohl se ubránit pocitu déjà vu. Každý víkend se zdál splývat s dalším, každý naplněný pracemi maskovanými jako rodinné sbližování.

Když slunce začalo zapadat, konečně dokončili natírání. Jakubovy paže bolely a byl pokrytý skvrnami od barvy. Doufal, že teď konečně mohou relaxovat a užít si slíbené grilování.

Ale když se shromáždili kolem grilu, strýc Pavel ho poplácal po zádech. „Víš, Jakube, přemýšleli jsme o rozšíření kurníku. Možná bys nám příští víkend mohl pomoci?“

Jakub se přinutil k úsměvu, i když uvnitř cítil záchvěv frustrace. „Jasně, strýčku Pavle,“ odpověděl s vědomím, že jeho víkendy budou i nadále všechno jen ne odpočinkové.

Když tu noc jel domů, nemohl se zbavit pocitu uvěznění v nekonečném cyklu práce maskované jako volný čas. Statek měl být místem odpočinku, ale místo toho se stal jen dalším zdrojem vyčerpání.

Zastavil na příjezdové cestě a chvíli seděl ve svém autě, zíraje na svůj potemnělý dům. Myšlenka na další týden v práci následovaný dalším víkendem na statku ho tížila. Nebylo vidět žádné šťastné zakončení—jen další práce a další porušené sliby o relaxaci.