„Nepřítomnost Naší Dcery: Vliv Jejího Manžela a Naše Napjaté Vztahy“

Karla seděla na verandě, jemný vánek jí jen málo zvedal náladu. Těšila se na návštěvu své dcery Elišky už týdny, ale opět se zdálo, že naděje byla zmařena. „Zdá se, že nás opět nenavštíví,“ povzdechla si a obrátila se ke svému manželovi Tomášovi, který seděl vedle ní s rezignovaným výrazem.

Tomáš přikývl, oči upřené na obzor. „Už jsme si na to zklamání zvykli, že?“ odpověděl a snažil se zakrýt vlastní smutek slabým úsměvem.

Karla zavrtěla hlavou, frustrace bublala pod povrchem. „Co se stalo tentokrát? Může za to rozhodnutí jejího manžela? Vzpomínám si, že jste si nikdy moc nerozuměli.“

„Možná,“ zamyslel se Tomáš, „ale Eliška s námi už moc nesdílí. Je to, jako by mezi námi byla zeď.“

Pár seděl chvíli v tichu, každý ponořený do svých myšlenek. Karla si vzpomněla na dny, kdy Eliška často navštěvovala, její smích naplňoval dům teplem a radostí. Ale od té doby, co se provdala za Marka, se věci změnily. Marek byl úspěšný podnikatel, vždy zaneprázdněný a zdánlivě nezaujatý rodinnými setkáními. Karla se snažila s ním navázat kontakt, ale jejich rozhovory byly vždy kostrbaté a nepříjemné.

„Prostě tomu nerozumím,“ řekla Karla nakonec a přerušila ticho. „Byly jsme si tak blízké. Teď mám pocit, že nám uniká.“

Tomáš jí položil uklidňující ruku na rameno. „Možná je to jen fáze. Lidé se po svatbě mění. Mají nové priority.“

„Ale znamená to, že musíme zůstat pozadu?“ zeptala se Karla s nádechem smutku v hlase.

Telefon uvnitř domu zazvonil a přerušil jejich rozhovor. Karla vstala, aby ho zvedla, doufajíc proti naději, že by to mohla být Eliška volající s tím, že je přece jen na cestě.

„Haló?“ řekla Karla a snažila se udržet svůj hlas klidný.

„Ahoj mami,“ ozval se Eliščin hlas na druhém konci linky, zněl vzdáleně a roztržitě.

„Eliško! Právě jsme o tobě mluvili,“ řekla Karla a snažila se do svého tónu vnést trochu radosti.

„Omlouvám se, mami,“ začala Eliška váhavě. „Nemohu přijít tento víkend. Marek má nějaké pracovní závazky a opravdu chce, abych byla s ním.“

Karlino srdce kleslo. „Chápu,“ odpověděla a snažila se skrýt své zklamání. „Opravdu jsme se těšili, že tě uvidíme.“

„Vím a omlouvám se,“ řekla Eliška znovu. „Je to jen… teď je to složité.“

Karla chtěla zeptat se, co je tak složitého, ale zadržela se. Nechtěla Elišku ještě více od sebe odstrčit.

„Dobře, miláčku,“ řekla Karla tiše. „Jen věz, že nám chybíš.“

„I vy mi chybíte,“ odpověděla Eliška, i když její slova zněla prázdně.

Po zavěšení telefonu se Karla vrátila na verandu, kde Tomáš čekal s očekáváním.

„Nepřijde,“ řekla Karla jednoduše.

Tomáš přikývl, jeho výraz byl nečitelný. „Možná příště.“

Ale oba věděli, že ‚příště‘ se stává stále vzácnější událostí.

Jak slunce začalo zapadat a vrhalo dlouhé stíny přes dvůr, Karla a Tomáš seděli spolu v tichu znovu. Vzdálenost mezi nimi a jejich dcerou se zdála nepřekonatelná, propast, která se s každým dalším dnem jen prohlubovala.