„Dala jsi mi neúrodný pozemek. Tady nic neroste,“ stěžovala si moje sestra

Když naše matka zemřela minulé jaro, zůstaly jsme s mojí sestrou Veronikou řešit její věci a několik odkazů. Mezi nimi byl malý pozemek v místní komunitní zahradě, kde trávila mnoho hodin svého důchodu pečováním o rajčata a tulipány s obrovským nadšením. Závěť byla jasná: pozemek měl být rovnoměrně rozdělen mezi Veroniku a mě.

Pamatuji si den, kdy jsme poprvé po její smrti navštívily zahradu. Vzduch byl plný vůně kvetoucích růží a čerstvé země – ostrý kontrast k těžkému smutku, který mezi námi visel. Obe dvě jsme byly přitahovány k zahradě pro útěchu, ale také proto, že to bylo jedno z posledních hmatatelných spojení s naší matkou.

Komunitní zahrada byla rozdělena na několik pozemků a náš byl na samém konci, ohraničený vysokým plotem a zarostlým živým plotem. Bylo jasné, že pozemek byl zanedbán během matčiny nemoci. Půda byla suchá a hrudkovitá, plevel převzal místo, kde dříve bujely zelenina a květiny.

Veronika, vždy praktičtější z nás, se na pozemek podívala a prohlásila ho za katastrofu. „Dala jsi mi neúrodný pozemek, Violeta. Tady nic neroste,“ řekla, její hlas byl směsí hněvu a zklamání. Byla jsem zmatená; pozemek měl být společný, přesto si nějak usoudila, že jsem ji podvedla a dala jí horší polovinu.

„Já jsem ti nic nedala,“ odpověděla jsem, snažila jsem se udržet klidný hlas. „Je náš. Oba náš. Můžeme na něm společně pracovat, oživit ho.“

Ale Veronika byla neoblomná. Viděla jiný pozemek, jen pár řad níže, bujný a živý, zjevně opečovávaný někým s lepším zahradnickým citem než my. „Pojďme si vyměnit s Ondřejem. Stejně ho zahrada moc nezajímá, možná si toho ani nevšimne.“

Byla jsem překvapená jejím návrhem. Ondřej, vzdálený bratranec, který také měl v zahradě pozemek, byl známý svým uvolněným přístupem, ale vyměnit pozemky bez diskuse se zdálo neetické, ba přímo podvodné. „Nemůžeme si jen tak vyměnit pozemky, Veroniko. To není správné. A není to, co by si máma přála.“

Tento nesouhlas otevřel staré rány, které nikdy úplně nezahojily. Veronika vždy cítila, že ji naše matka upřednostňovala, a teď se tento pozemek stal symbolem jejích trvalých stížností.

Jak jaro přešlo v léto, spor se stal stejně neoblomný jako plevel v našem pozemku. Trávila jsem dny pokusy oživit zahradu sama, obracela půdu, sázela nová semena a pilně zalévala. Veronika občas přišla, ale jen aby znovu vyjádřila svou nespokojenost a obnovila svá obvinění.

Jednoho večera, když jsem zalévala vadnoucí rajčata, přišla Veronika bez ohlášení. „Mluvila jsem s Ondřejem. Souhlasil, že si se mnou vymění,“ prohlásila triumfálně. Mé srdce kleslo. Nejenže šla za mými zády, ale také vtáhla Ondřeje do našeho sporu.

Výměna byla provedena. Veronika převzala Ondřejův bujný pozemek a on, poněkud zmateně, souhlasil s převzetím našeho. Pokračovala jsem v péči o nyní dvojnásobně zanedbanou půdu, cítila jsem se zrazená a osamělá.

Jak se měnily roční období, měnila se i zahrada. Veroničin nový pozemek prosperoval pod její pozornou péčí, zatímco můj zůstal stále neúrodný. Květiny odmítaly kvést, zelenina sotva klíčila a půda se zdála být s každým dnem kamenitější.

Zahrada, kdysi místo útočiště a vzpomínek, se proměnila v bojiště, neustálé připomínky rozkolu mezi námi. Odkaz naší matky, který měl nás spojit, nás místo toho rozdělil. Když jsem stála ve slabnoucím světle a dívala se na pustou zemi, nemohla jsem si pomoct, ale ptala jsem se, jestli tady někdy znovu něco vyroste – nejen rostliny, ale i vztahy mezi mnou a mojí sestrou.