„Neustálé volání tchyně o víkendovou pomoc: Když už toho bylo dost“
Za posledních osm let jsem, Nora, usilovně pracovala na udržení harmonického vztahu s mojí tchyní, Evou. Když jsme se s Tomášem rozhodli přestěhovat z našeho malebného městečka do rušné Prahy za lepšími pracovními příležitostmi, věděla jsem, že udržení rodinných vazeb bude kvůli vzdálenosti náročnější. Nicméně jsem nepředpokládala, jak to ovlivní naše víkendy.
Eva, vdova v pozdních šedesátých letech, zůstala ve městě. Od našeho stěhování se začala silně spoléhat na nás. Každý čtvrtek jako na potvoru mi telefon oznamoval Evino jméno. Hovory obvykle začínaly zdvořilostmi, ale nevyhnutelně vedly k témuž požadavku: „Nemohli byste přijet o víkendu? Mohla bych použít pomoc v domácnosti.“
Na začátku nám to nevadilo. Chápali jsme, že je pro ni těžké zvládat vše sama, a cítili jsme to jako naši povinnost pomoci. Strávili jsme nespočet sobot a nedělí děláním všeho možného od sečení trávníku, oprav kapek, hlubokého čištění kuchyně až po týdenní nákupy. Bylo to vyčerpávající, ale dělali jsme to z lásky.
Jak měsíce přecházely v roky, rutina nás začala vyčerpávat. Náš vlastní domov potřeboval pozornost a náš společenský život v Praze byl neexistující. Měli jsme s Tomášem diskuse o stanovení nějakých hranic, ale on byl rozpolcený, cítil povinnost jako Evy jediné dítě.
Jednoho víkendu to vyvrcholilo. Plánovali jsme jemně odmítnout Evino požadavek, doufajíce, že si konečně užijeme trochu potřebného volna. Když jsem jí po telefonu řekla, že tento víkend nepřijedeme, nastalo ticho. Pak začalo obviňování. „Aha, tak vy už máte na starou matku čas. V pořádku, zkusím si ten dřez opravit sama,“ řekla, její hlas byl směsí zklamání a frustrace.
Cítící se vinně a rozrušeně jsme nakonec jeli. Ten víkend byl obzvlášť náročný. Eva měla připravený seznam: garáž potřebovala úklid, zahrada péči a několik spotřebičů opravy. V neděli večer jsme byli oba fyzicky i emocionálně vyčerpaní.
Na cestě zpět do Prahy Tomáš konečně prolomil ticho. „Nemůžeme takhle pokračovat, Noro. Je toho moc,“ přiznal. Přikývla jsem, cítíc směs úlevy a smutku. Rozhodli jsme se, že začneme častěji říkat ne, abychom dali přednost našemu zdraví a našemu manželství.
Následující týdny byly těžké. Každé odmítnutí bylo přijato chladně nebo ostrými slovy od Evy. Napětí bylo vidět na Tomášově tváři pokaždé, když položil telefon. Naše pokusy o stanovení hranic se zdály být odstrkující.
Jednoho chladného listopadového večera Eva zavolala. Její tón byl jiný, vážný. Spadla, když se snažila něco sama opravit, a nyní byla v nemocnici se zlomeným bokem. Vina, která nás zaplavila, byla dusivá. Přes naše snahy vyvážit naše životy jsme se nemohli zbavit pocitu zodpovědnosti.
Náš vztah s Evou se nikdy plně nezotavil. Stala se uzavřenější, najímala si místní pomoc místo toho, aby nás žádala. Tomáš a já jsme se bolestivě poučili o hranicích a rodinných očekáváních. Někdy se snažit dělat vše správně pro všechny cítí úplně špatně.