„Zvedla jsem telefon své kamarádky a slyšela hlas svého manžela“

Po dlouhém dni v práci jsem chtěla jen domů, sundat si boty a odpočívat. Ale když jsem jela autem, vzpomněla jsem si, že mě kamarádka Jana požádala, abych se zastavila. Jana a já jsme nerozlučné od dob vysoké školy. Sdílely jsme nespočet vzpomínek, od nočních studijních seancí po oslavy našich úspěchů. Nedávno prochází těžkým obdobím po rozvodu a snažím se jí být co nejvíce oporou.

Zajela jsem na její příjezdovou cestu a zaklepala na dveře. Jana mě přivítala s vřelým úsměvem, i když jsem viděla smutek v jejích očích. Usadily jsme se v jejím útulném obýváku a povídaly si o všem možném. Bylo dobré být tam pro ni, nabídnout jí rameno k opření.

Během našeho rozhovoru zazvonil Janin telefon na konferenčním stolku. Omluvila se a šla do kuchyně pro pití, nechávajíc telefon za sebou. Ze zvyku jsem se podívala na displej. Volal „Petr“. Srdce mi poskočilo. Můj manžel se také jmenuje Petr, ale to nemohl být on. Nebo ano?

Zvítězila zvědavost a zvedla jsem telefon. „Haló?“ řekla jsem váhavě.

Nastalo krátké ticho, než známý hlas odpověděl: „Ahoj miláčku, právě jsem na tebe myslel.“

Krev mi ztuhla v žilách. Byl to hlas mého manžela. Měla jsem pocit, že se mi pod nohama propadla zem. „Petře?“ zašeptala jsem, hlas se mi třásl.

Na druhém konci bylo ticho. „Kdo je to?“ zeptal se opatrně.

„To jsem já, Eva,“ odpověděla jsem, hlas sotva slyšitelný.

Linka ztichla. Stála jsem tam ztuhlá, telefon stále v ruce. Jana se vrátila do pokoje s dvěma sklenkami vína. Viděla výraz v mé tváři a okamžitě věděla, že je něco špatně.

„Evo, co se děje?“ zeptala se a položila sklenky na stůl a spěchala ke mně.

Beze slova jsem jí podala telefon. Podívala se na displej a pak zpět na mě, tvář bledá. „Mohu to vysvětlit,“ začala, ale já to nechtěla slyšet.

„Jak dlouho?“ požadovala jsem odpověď, hlas se mi třásl hněvem a zradou.

Jana sklopila oči k zemi. „Několik měsíců,“ přiznala tiše.

Měla jsem pocit, že mě někdo udeřil do žaludku. Moje nejlepší kamarádka a můj manžel se za mými zády vídali měsíce. Pokoj se začal točit a musela jsem si sednout.

„Důvěřovala jsem vám,“ řekla jsem, slzy mi stékaly po tváři. „Oběma.“

Jana se mě pokusila dotknout, ale ucukla jsem. „Ne,“ řekla jsem ostře. „Musím jít.“

Popadla jsem své věci a odešla z jejího domu v omámení. Cesta domů byla rozmazaná slzami a hněvem. Když jsem dorazila domů, Petr na mě čekal s provinilým a zahanbeným výrazem.

„Evo, prosím, nech mě to vysvětlit,“ prosil hned jak jsem vešla do dveří.

Ale nemohla jsem to snést. „Nechci slyšet tvé výmluvy,“ řekla jsem chladně. „Sbal si věci a odejdi.“

Petr se pokusil protestovat, ale byla jsem neoblomná. „Udělal jsi svou volbu,“ řekla jsem. „Teď s ní žij.“

Když si balil věci a odcházel, cítila jsem zvláštní směsici úlevy a ohromujícího smutku. Moje manželství bylo u konce a stejně tak i přátelství s Janou. Dva lidé, kterým jsem nejvíce důvěřovala, mě zradili tím nejhorším možným způsobem.

V následujících dnech jsem se snažila smířit s tím, co se stalo. Bolest byla někdy nesnesitelná, ale pomalu jsem začala znovu budovat svůj život. Nebylo to snadné a bylo mnoho temných momentů, ale věděla jsem, že si zasloužím lepší než to, co mi dali oni.