„Stydím se s tebou být viděn,“ řekl můj manžel

Nikdy bych si nepomyslela, že se ocitnu v takové situaci. Všechno začalo tak dobře. S Janem jsme se seznámili na populární seznamovací aplikaci. Jeho profil byl okouzlující a jeho zprávy byly vtipné a poutavé. Po týdnu online chatování mě pozval na kávu. Byla jsem nadšená, ale také nervózní. Setkat se s někým osobně poté, co ho znáte jen přes obrazovku, může být zastrašující.

Naše první rande bylo kouzelné. Setkali jsme se v útulné kavárně v centru města. Jan byl naživo ještě pohlednější a jeho úsměv byl nakažlivý. Hodiny jsme si povídali o všem možném—o našich pracích, rodinách, snech. Na konci večera jsem měla pocit, že ho znám odjakživa.

Během následujících týdnů jsme šli na několik dalších rande. Každé bylo lepší než to předchozí. Chodili jsme do kina, večeřeli v luxusních restauracích a dokonce jsme podnikli víkendový výlet k moři. Zamilovávala jsem se do něj rychle a hluboce.

Měsíc po začátku našeho vztahu mě Jan představil svým přátelům. Byli to živí lidé a hned jsem se cítila vítaná. Strávili jsme večer smíchem a sdílením příběhů. Myslela jsem si, že všechno jde perfektně.

Ale pak se věci začaly měnit. Jan se stal odtažitým. Přestal mi tak často psát a zdál se méně nadšený z našich schůzek. Snažila jsem se to přehlížet, myslela jsem si, že může být zaneprázdněný prací nebo řeší osobní problémy.

Jednoho večera jsme měli jít na večeři. Oblékla jsem se hezky, těšila jsem se na náš večer. Když Jan přijel, aby mě vyzvedl, sotva se na mě podíval. Cestou do restaurace mezi námi panovalo ohlušující ticho.

Konečně jsem to už nemohla vydržet. „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem.

Jan si těžce povzdechl a zastavil auto u krajnice. Otočil se ke mně s vážným výrazem ve tváři. „Musím ti něco říct,“ řekl.

Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem čekala, až bude pokračovat.

„Stydím se s tebou být viděn,“ řekl bez obalu.

Cítila jsem se, jako by mě někdo udeřil do břicha. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se, můj hlas byl sotva slyšitelný.

Jan odvrátil pohled, neschopen mi pohlédnout do očí. „Je to jen… nejsi to, co jsem očekával,“ řekl. „Když jsme se poprvé setkali, všechno vypadalo perfektně. Ale teď… nevím.“

Slzy mi vytryskly do očí, když jsem se snažila zpracovat jeho slova. „Takže co tím chceš říct?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že bychom si měli dát pauzu,“ řekl. „Potřebuji čas na to, abych si věci ujasnil.“

Přikývla jsem otupěle, neschopná mluvit. Jan znovu nastartoval auto a odvezl mě domů v tichosti. Když jsme dorazili k mému bytu, ani mě nedoprovodil ke dveřím. Prostě odjel a nechal mě tam stát samotnou.

Následující dny byly rozmazané slzami a bolestí srdce. Nemohla jsem pochopit, jak se věci mohly tak rychle pokazit. Přemítala jsem naše rozhovory a rande v hlavě, snažila se najít místo, kde se to všechno rozpadlo.

Nakonec jsem si uvědomila, že to nebylo o mně. Janovy nejistoty a problémy byly jeho vlastní a neměly nic společného s tím, kdo jsem jako osoba. Byla to bolestivá lekce, ale udělala mě silnější.

Smazala jsem seznamovací aplikaci a rozhodla se soustředit na sebe na nějakou dobu. Začala jsem chodit do posilovny, našla si nové koníčky a trávila více času s přáteli a rodinou. Pomalu ale jistě jsem začala léčit.

Jan už nikdy nekontaktoval a já jsem ho také nezkoušela kontaktovat. Bylo jasné, že náš vztah je u konce a nemá smysl snažit se zachránit něco, co nikdy nemělo být.

Když se ohlédnu zpět, jsem za tu zkušenost vděčná. Naučila mě hodně o sobě a o tom, co hledám u partnera. Nejvíce ze všeho mě naučila, že si zasloužím někoho, kdo mě miluje a respektuje takovou, jaká jsem.