„Moje matka šla do domova důchodců. Podívala se na mě toužebnýma očima: Zlomilo mi to srdce, ale nezměnil jsem názor“

Náš vztah byl vždy komplikovaný. Moji rodiče byli už ve čtyřiceti, když jsem se narodil, a myslím, že ten věkový rozdíl si vybral svou daň. Jakmile jsem měl možnost odejít, udělal jsem to. Život s mými vrstevníky byl lákavější a nechtěl jsem být přítěží pro své stárnoucí rodiče. Nemohu říct, že bychom měli špatný vztah, naopak, vždy byla milující a starostlivá. Ale mezi námi vždy existovala nevyřčená vzdálenost.

Když můj otec před pěti lety zemřel, zdraví mé matky se začalo rychle zhoršovat. Stala se zapomnětlivější, křehčí a závislá na mně téměř ve všem. Snažil jsem se vyvážit svou práci, vlastní rodinu a péči o ni, ale bylo to ohromující. Pocit viny z toho, že jí nemohu poskytnout potřebnou pozornost, mě každý den sžíral.

Po dlouhém uvažování a bezesných nocích jsem se rozhodl, že je čas, aby se přestěhovala do domova důchodců. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale přesvědčil jsem se, že je to pro ni nejlepší. Měla by profesionální péči 24 hodin denně a já bych ji mohl pravidelně navštěvovat bez neustálého stresu.

Den, kdy jsme ji přestěhovali do domova důchodců, je vrytý do mé paměti. Podívala se na mě těmi toužebnými očima, očima, které jako by mě prosily, abych ji tam nenechal. Zlomilo mi to srdce, ale zocelil jsem se a řekl jí, že je to pro její dobro. Personál mě ujistil, že se o ni budou skvěle starat.

Prvních pár týdnů jsem ji navštěvoval každý den. Pokaždé se ptala, kdy může jít domů. Pokaždé jsem jí řekl, že toto je teď její nový domov. Její oči se zalily slzami a tiše přikývla. Návštěvy pro mě byly čím dál těžší.

Postupem času mi život překážel. Práce byla náročnější, moje děti potřebovaly více pozornosti a moje návštěvy v domově důchodců byly méně časté. Pocit viny mě nikdy neopustil, ale stále jsem si říkal, že je to pro nejlepší.

Jednoho večera mi zavolali z domova důchodců. Moje matka se zhoršila. Spěchal jsem tam co nejrychleji. Když jsem dorazil, byla sotva při vědomí. Podívala se na mě těmi stejnými toužebnými očima naposledy předtím, než zemřela.

Stál jsem tam v šoku, neschopen zpracovat to, co se právě stalo. Personál se mě snažil utěšit, ale jejich slova mi připadala prázdná. Pocit viny, který mě všechny ty roky sžíral, mě teď zcela pohltil.

Často přemýšlím, jestli by věci byly jiné, kdybych ji nechal doma u sebe. Možná by žila déle, možná by byla šťastnější. Ale to jsou otázky, na které nikdy nebudou odpovědi.

Na konci mi zůstaly jen vzpomínky na ty toužebné oči a ohromující pocit viny, že jsem nezměnil názor, když jsem měl příležitost.