Neplánované povinnosti: Moje tchyně si myslela, že jsem volná chůva

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, rozhodli jsme se s mým snoubencem Petrem rychle vzít. Chodili jsme spolu rok a o svatbě jsme mluvili, ale neplánovali jsme ji tak brzy. Život však umí překvapit, a tak jsme se ve čtvrtém měsíci těhotenství rozhodli to zpečetit.

Naše svatba byla malá a intimní. Pozvali jsme blízkou rodinu a přátele a bylo to poprvé, co jsem se setkala s Petrovou matkou, paní Novákovou. Na svatbě se zdála příjemná, gratulovala nám a vyjadřovala nadšení z toho, že se stane babičkou. Netušila jsem, že toto první setkání bude předzvěstí série neplánovaných povinností, které napnou náš vztah.

Po svatbě jsme se s Petrem přestěhovali do malého bytu ve městě. Oba jsme pracovali na plný úvazek a snažili se šetřit na dítě. Paní Nováková bydlela asi hodinu cesty na předměstí a neviděli jsme se často. Často však volala, nabízela rady a ptala se na těhotenství.

Když se narodila naše dcera Anička, návštěvy paní Novákové se staly častějšími. Zpočátku jsem její pomoc ocenila. Přinášela jídlo, pomáhala s prádlem a nabízela se hlídat Aničku, abych si mohla odpočinout. Ale časem se její návštěvy staly vtíravějšími.

Jednoho dne, když bylo Aničce asi šest měsíců, paní Nováková se objevila neohlášeně s kufry. Oznámila, že se k nám stěhuje, aby „pomohla“. Petr a já jsme byli zaskočeni. Náš byt byl malý a o tom, že by s námi někdo bydlel, jsme nemluvili. Ale paní Nováková trvala na tom, že je to pro nejlepší, a Petr nechtěl svou matku rozčílit.

Zpočátku byla přítomnost paní Novákové částečně užitečná. Hlídat Aničku, zatímco jsem pracovala z domova a Petr chodil do práce. Ale brzy bylo jasné, že má vlastní plány. Začala rozhodovat o péči o Aničku bez konzultace se mnou. Krmila ji jídly, která jsem neschválila, měnila její režim a dokonce ji brala ven bez mého vědomí.

Snažila jsem se o tom mluvit s Petrem, ale on mé obavy přehlížel. Řekl, že jeho matka se jen snaží pomoci a že bych měla být vděčná za dodatečnou podporu. Ale necítila jsem podporu; cítila jsem kontrolu.

Jednoho večera, po obzvlášť stresujícím dni v práci, jsem přišla domů a zjistila, že paní Nováková přestavěla celý náš obývací pokoj. Řekla, že to bylo proto, aby bylo více místa pro Aničku na hraní, ale cítila jsem to jako invazi do mého osobního prostoru. Konfrontovala jsem ji s tím a ona se stala defenzivní, říkajíc, že se jen snaží pomoci.

Poslední kapkou bylo, když paní Nováková začala zvát své přátele bez našeho svolení. Náš malý byt se zdál ještě menší s cizími lidmi přicházejícími a odcházejícími. Cítila jsem se jako host ve vlastním domě.

Konečně jsem si sedla s Petrem a řekla mu, jak se cítím. Poslouchal mě, ale zdál se rozpolcený mezi loajalitou k matce a závazkem ke mně. Častěji jsme se hádali a náš vztah byl napjatý.

Jednoho dne, po dalším vyhroceném sporu s paní Novákovou ohledně péče o Aničku, jsem si sbalila věci a vzala Aničku k mým rodičům na nějaký čas. Potřebovala jsem prostor na přemýšlení a rozhodnutí o dalším postupu.

Petr mi volal každý den, omlouval se a prosil mě, abych se vrátila. Sliboval, že si promluví s matkou a nastaví hranice. Ale když jsem se po týdnu vrátila, nic se nezměnilo. Paní Nováková tam stále byla a stále rozhodovala bez konzultace se mnou.

Uvědomila jsem si tehdy, že to takhle nepůjde. Nemohla jsem žít v situaci, kde je moje role matky neustále podkopávána. S Petrem jsme se rozhodli dočasně oddělit, zatímco jsme hledali řešení.

Od té doby uplynulo šest měsíců a zatímco s Petrem pracujeme na našem vztahu, přítomnost paní Novákové je stále bodem sporu. Naučila jsem se, že někdy nastavení hranic znamená dělat těžká rozhodnutí pro své vlastní blaho.