„V 52 letech mě manžel opustil kvůli jiné ženě: Snažila jsem se jít dál, ale život měl jiné plány“

Vždy jsem byla opatrná a citlivá osoba, i ve věku 52 let. Zda je to něco, s čím jsem se narodila, nebo vlastnost, kterou mi vštípili rodiče, nemohu říci s jistotou. Vyrůstala jsem jako jedináček ve středostavovské rodině, kde byla moje matka dominantní postavou a převzala odpovědnost za mou výchovu. Moje dětství nebylo dokonalé, ale ani hrozné. Život však nabral dramatický obrat, když se můj manžel rozhodl opustit mě kvůli jiné ženě.

Můj manžel, Tomáš, a já jsme byli manželé 25 let. Měli jsme spolu dvě děti, které už byly dospělé a žily si své vlastní životy. Naše manželství mělo své vzestupy a pády, jako každé jiné, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že by mě opustil kvůli někomu jinému. Když mi řekl o svém poměru a rozhodnutí odejít, byla jsem zdrcená. Měla jsem pocit, že se mi celý svět zhroutil.

Nejprve jsem se snažila být silná. Říkala jsem si, že mohu jít dál a znovu si vybudovat život bez něj. Soustředila jsem se na svou práci učitelky a snažila se zaměstnat prací a koníčky. Dokonce jsem začala chodit na terapii, abych se vyrovnala s emocionálním zmatkem. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nemohla jsem setřást pocit zrady a osamělosti.

Noci byly nejtěžší. Ležela jsem v posteli a zírala na strop, přehrávala si události stále dokola v hlavě. Nemohla jsem pochopit, jak mi Tomáš mohl po tolika letech něco takového udělat. Cítila jsem se jako selhání, jako bych pro něj nebyla dost dobrá. Ta bolest byla nesnesitelná.

Jak čas plynul, začala jsem se stahovat od přátel a rodiny. Nechtěla jsem je zatěžovat svými problémy a nechtěla jsem slyšet jejich lítost nebo rady. Měla jsem pocit, že nikdo nemůže skutečně pochopit, čím procházím. Stala jsem se stále více izolovanou a většinu času trávila sama doma.

Jednoho dne jsem se rozhodla konfrontovat Tomáše a ženu, kvůli které mě opustil. Myslela jsem si, že možná pokud s nimi promluvím, najdu nějaké uzavření nebo alespoň nějaké odpovědi. Ale když jsem je viděla spolu, šťastné a zamilované, jen to věci zhoršilo. Bylo to jako nůž do srdce.

Uvědomila jsem si tehdy, že není cesty zpět. Tomáš šel dál a já musela udělat to samé. Ale jít dál bylo snazší říct než udělat. Bolest a osamělost byly stále tam a žádná terapie ani knihy o sebepomoci je nemohly odstranit.

Zkusila jsem znovu randit, ale bylo to katastrofa. Každý muž, kterého jsem potkala, se zdál blednout ve srovnání s Tomášem a nemohla jsem si pomoci je s ním srovnávat. Nebylo to fér ani k nim ani ke mně. Nakonec jsem randění úplně vzdala.

Roky plynuly a bolest nikdy skutečně nezmizela. Postupem času otupěla, ale vždy tam byla, číhala v pozadí. Pokračovala jsem v životě jako obvykle, ale bez Tomáše po mém boku to bylo prázdné a bezvýznamné.

Když se teď ohlédnu zpět, uvědomuji si, že na zlomené srdce neexistují snadné odpovědi ani rychlá řešení. Někdy život nemá šťastný konec. A to je v pořádku. Je v pořádku cítit bolest a smutek a vzít si tolik času na uzdravení, kolik potřebujete.

Možná se nikdy úplně nepřenesu přes to, co se stalo, ale naučila jsem se s tím žít. A to mi stačí.