„Plně oddaná výchově své vnučky, ale moje dcera a zeť nenabízejí žádnou podporu“

Dům působil chladněji než svěží podzimní vzduch venku, přestože slunce jasně svítilo. Moje vnučka, Anička, a já jsme seděly u okna a čekaly, až moje dcera, Jana, přinese peníze na Aniččin nový zimní kabát. Chlad ve vzduchu byl ostrou připomínkou finanční a emocionální chladnosti, která se usadila v našich životech.

Jana a její manžel, Petr, se už léta potýkali s vlastními problémy. Oba pracovali dlouhé hodiny, ale zdálo se, že z toho mají málo. Jejich finanční nestabilita se stala stálým břemenem pro naši rodinu. Když mě požádali, abych se o Aničku starala na plný úvazek, souhlasila jsem bez váhání. Koneckonců, rodina je rodina a nemohla jsem snést pomyšlení na to, že by moje vnučka trpěla.

Ale jak měsíce přecházely v roky, bylo jasné, že Jana a Petr nejenže bojují – zanedbávají své povinnosti. Navštěvovali nás zřídka a když už přišli, bylo to obvykle jen proto, aby Aničku odložili bez jediného poděkování. Finanční podpora byla sporadická v nejlepším případě. Musela jsem sahat do svých skromných úspor, abych pokryla základní potřeby jako jídlo, oblečení a školní potřeby pro Aničku.

Dnes to nebylo jinak. Anička potřebovala nový zimní kabát a já už několik dní čekala, až Jana přinese nějaké peníze. Počasí se ochlazovalo a nemohla jsem dopustit, aby moje vnučka byla bez řádného oblečení. Volala jsem Janě několikrát, ale každý hovor šel rovnou do hlasové schránky. Textové zprávy zůstaly bez odpovědi.

„Babičko, myslíš, že maminka dnes přijde?“ zeptala se Anička s nadějí v očích.

„Doufám, že ano, miláčku,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem. „Ale pokud ne, něco vymyslíme.“

Jak hodiny ubíhaly, moje naděje slábla. Znala jsem Janu dost dobře na to, abych pochopila, že nepřijde. Pravděpodobně utratila peníze za něco jiného nebo prostě zapomněla na svůj slib. Srdce mi bolelo pro Aničku, která si zasloužila mnohem víc než tuto nejistotu.

Odpoledne jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Prohrabala jsem svůj šatník a našla starý kabát, který by mohl Aničce s úpravami sedět. Nebylo to ideální, ale muselo to zatím stačit.

„Pojď sem, Aničko,“ zavolala jsem. „Uvidíme, jestli to zvládneme.“

Anička přiběhla s tváří plnou zvědavosti. Když jsem jí pomáhala obléknout kabát, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem záchvěv viny. Zasloužila si víc než obnošené věci a nesplněné sliby.

„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se snažíc se znít vesele.

„Je trochu velký, ale je teplý,“ řekla Anička a pevně mě objala. „Děkuji ti, babičko.“

Slzy mi vyhrkly do očí, když jsem ji držela blízko sebe. „Není zač, miláčku.“

Tu noc, když Anička klidně spala ve své posteli, seděla jsem u okna a dívala se do tmy. Váha mých povinností byla těžší než kdy jindy. Milovala jsem svou vnučku víc než cokoli na světě, ale nedostatek podpory od Jany a Petra mě vyčerpával.

Věděla jsem, že to takhle nemohu vydržet navždy. Moje úspory byly téměř vyčerpané a mé zdraví začínalo trpět kvůli neustálému stresu a obavám. Ale jakou jsem měla možnost? Anička mě potřebovala a nemohla jsem ji opustit.

Druhý den ráno jsem vstala brzy a připravila snídani pro Aničku předtím, než šla do školy. Když jedla své cereálie, udělala jsem si tichý slib najít způsob, jak ji zabezpečit, bez ohledu na to, co to bude stát. Ať už to znamenalo vzít si další práci nebo hledat pomoc u místních charitativních organizací, udělám vše potřebné pro její blaho.

Když Anička odcházela do školy s úsměvem na tváři a příliš velkým kabátem obtočeným kolem jejího malého těla, pocítila jsem záblesk naděje. Nebylo to mnoho, ale bylo to dost na to, abych vydržela další den.