„Sliboval nám větší byt, ale místo toho se nastěhoval ke mně“

Potkala jsem Jakuba na večírku u společného přítele. Byl okouzlující, vtipný a zdálo se, že má svůj život pod kontrolou. Okamžitě jsme si padli do oka a začali spolu chodit. V té době bydlel v malé garsonce v centru Prahy. Byla sotva dost velká pro jednoho člověka, natož pro dva. Já bydlela v jednopokojovém bytě v klidnější části města, a i když nebyl obrovský, byl pohodlný.

Po několika měsících chození začal Jakub trávit stále více času u mě. Bylo to pro nás oba pohodlné; můj byt byl blíž k jeho práci a užívali jsme si vzájemnou společnost. Brzy však bylo jasné, že můj jednopokojový byt je pro nás oba příliš malý na trvalé bydlení.

Jednoho večera při večeři Jakub nadhodil myšlenku společného bydlení. „Přemýšlel jsem,“ řekl, „měli bychom si pořídit větší byt. Zaplatím nájem za dvoupokojový byt, abychom měli více prostoru.“

Byla jsem nadšená. Představa společného bydlení ve větším bytě zněla perfektně. Začali jsme hledat inzeráty online a dokonce jsme navštívili několik míst. Jakub se zdál být skutečně nadšený z přestěhování a já mu plně důvěřovala.

Ubíhaly týdny a Jakub stále říkal, že dokončuje detaily. Ujišťoval mě, že vše zařizuje a že se brzy přestěhujeme. Začala jsem balit své věci a dokonce jsem dala výpověď svému pronajímateli, že se budu stěhovat.

Pak jednoho dne Jakub přišel k mému bytu s kufrem. „Mám špatnou zprávu,“ řekl. „Dohoda o dvoupokojovém bytě padla. Ale neboj se, zatím se nastěhuji sem, než najdeme něco jiného.“

Byla jsem zaskočená, ale nechtěla jsem dělat rozruch. Myslela jsem si, že je to jen dočasný nezdar. Nicméně dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Jakub nevyvinul žádné úsilí najít jiné místo. Místo toho se usadil v mém bytě, jako by byl jeho vlastní.

Nejprve jsem se snažila to zvládnout. Přestavěla jsem nábytek, abych vytvořila více prostoru, a dokonce jsem koupila nové úložné řešení. Ale netrvalo dlouho a začaly se objevovat trhliny. Jakubovy věci zaplnily každý kout bytu a jeho zvyky mi začaly lézt na nervy.

Nechával špinavé nádobí ve dřezu, oblečení na podlaze a nikdy se nezdálo, že by přispíval k domácím pracím. Když jsem to zmínila, odbyl mě sliby, že se polepší, ale nic se nikdy nezměnilo.

Finanční zátěž také začala být znatelná. Zatímco Jakub slíbil platit nájem za větší byt, nikdy nenabídl pomoc s mým současným nájmem nebo účty. Zjistila jsem, že mám problém vyjít s penězi, zatímco on dál žil bez placení nájmu.

Náš vztah začal upadat. Hádky se staly běžnou záležitostí a láska a nadšení, které jsme kdysi sdíleli, vyprchaly. Cítila jsem se uvězněná ve vlastním domově, dusená přítomností někoho, kdo mi kdysi slíbil svět, ale přinesl jen zklamání.

Jednoho večera, po další hádce o jeho nedostatek příspěvku, jsem dosáhla svého bodu zlomu. „Jakube,“ řekla jsem pevně, „tohle nefunguje. Musíš si najít vlastní místo.“

Podíval se na mě s překvapením a hněvem, ale neodporoval. Druhý den si sbalil věci a odešel beze slova.

Když jsem seděla sama ve svém nyní prázdném bytě, cítila jsem směs úlevy a smutku. Sen o šťastném životě spolu se proměnil v noční můru. Naučila jsem se tvrdou lekci o důvěře a slibech.