„Jsem vdaná 10 let. Jak mohu ukázat svému manželovi, že nejsem jen služka pro rodinu?“

Jana si vždy představovala život plný lásky, vzájemného respektu a sdílených povinností. Vyrůstala v malém městě na Moravě a sledovala své rodiče, jak společně budují život, který byl naplňující a vyvážený. Když se provdala za Tomáše, věřila, že vytvoří podobné partnerství. Po deseti letech manželství se však Jana cítila spíše jako služka než rovnocenná partnerka.

„S Tomášem jsme se seznámili na vysoké škole,“ vzpomíná Jana. „Byl okouzlující, ambiciózní a dával mi pocit, že jsem nejdůležitější osobou na světě. Vzali jsme se hned po promoci a já byla nadšená, že začneme společný život.“

V prvních letech manželství se zdálo být vše dokonalé. Tomáš získal dobře placenou práci ve financích a Jana se rozhodla zůstat doma a starat se o jejich dvě děti, Emu a Jakuba. Byla hrdá na to, že vytváří teplé a přívětivé domácí prostředí. Vařila, uklízela a pečlivě spravovala domácnost.

„Chtěla jsem, aby náš domov byl útočištěm,“ vysvětluje Jana. „Myslela jsem si, že tím, že se starám o všechno doma, přispívám ke štěstí a úspěchu naší rodiny.“

Jak však roky plynuly, Jana se začala cítit přetížená nekonečným seznamem úkolů a povinností. Tomášova práce vyžadovala dlouhé hodiny a často přicházel domů vyčerpaný, očekávající večeři na stole a bezvadně uklizený dům. Jednou sdílené sny o partnerství a vzájemné podpoře se zdály vytrácet.

„Začala jsem se cítit neviditelná,“ přiznává Jana. „Tomáš přišel domů, najedl se a pak se stáhl do své kanceláře nebo na gauč bez jediného poděkování. Měla jsem pocit, že mé úsilí je bráno jako samozřejmost.“

Jana se snažila sdělit své pocity Tomášovi, ale její obavy byly často přijímány s odmítavými reakcemi. „Říkal věci jako ‚Máš štěstí, že nemusíš pracovat,‘ nebo ‚Já zajišťuji tuto rodinu; to nejmenší, co můžeš udělat, je starat se o dům.‘ To mě činilo nedoceněnou a podceňovanou.“

V zoufalství po změně hledala Jana radu u přátel a rodiny. Někteří navrhovali najmout pomoc pro domácí práce, zatímco jiní doporučovali párovou terapii. Jana zkusila obojí, ale základní problém zůstal nevyřešen.

„Najala jsem úklidovou službu jednou týdně, ale moc to nepomohlo,“ říká Jana. „A když jsme šli na terapii, Tomáš tam jen seděl s překříženýma rukama a sotva se zapojoval. Měla jsem pocit, že problém nevidí nebo mu na něm nezáleží.“

Jak roky plynuly, Janina zášť rostla. Často snila o jiném životě – takovém, kde by mohla sledovat své vlastní zájmy a vášně bez pocitu viny nebo tíhy domácích povinností.

„Kdysi jsem milovala malování,“ vzpomíná Jana. „Ale teď si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy vzala do ruky štětec. Mé dny jsou naplněny praním prádla, vařením a úklidem.“

Jednoho večera po dalším hádce o domácí povinnosti dosáhla Jana svého bodu zlomu. „Řekla jsem Tomášovi, že už to dál nezvládnu,“ říká se slzami v očích. „Řekla jsem mu, že se cítím jako služka, ne jako manželka nebo partnerka.“

Tomášova reakce byla chladná a lhostejná. „Řekl mi, že pokud nejsem šťastná, možná bych si měla najít něco jiného na práci,“ vzpomíná Jana. „Bylo to jako by mu na mých pocitech vůbec nezáleželo.“

Cítíc se poražená a osamělá, Jana učinila těžké rozhodnutí. Sbalila si věci a odešla s Emou a Jakubem k sestře.

„Nevím, co přinese budoucnost,“ říká tiše Jana. „Ale vím, že nemohu pokračovat v životě, kde nejsem ceněna nebo respektována. Zasloužím si víc než to.“