„Ohřál si zbytky a povečeřel sám: Pak mi řekl, že chce rozvod“

Byl to obyčejný úterní večer. Právě jsem dokončila dlouhou směnu v nemocnici, kde pracuji jako zdravotní sestra. Unavená, ale odhodlaná připravit hezkou večeři pro svého manžela Karla, jsem se rozhodla uvařit jeho oblíbené jídlo: sekanou s bramborovou kaší a zelenými fazolkami. Věděla jsem, že měl těžký den v kanceláři, a chtěla jsem pro něj udělat něco zvláštního.

Strávila jsem hodinu v kuchyni, pečlivě připravujíc vše potřebné. Vůně sekané naplnila náš malý byt a já cítila uspokojení z toho, že Karel ocení mou snahu. Prostřela jsem stůl našimi nejlepšími talíři a dokonce zapálila pár svíček, abych vytvořila útulnou atmosféru.

Karel obvykle přicházel domů kolem sedmé večer, ale ten večer měl zpoždění. Napsala jsem mu zprávu, jestli je vše v pořádku, a on odpověděl, že uvízl v dopravní zácpě. Rozhodla jsem se na něj počkat s jídlem, i když mi kručelo v břiše.

Konečně kolem půl deváté jsem uslyšela zvuk jeho klíčů v zámku. Karel vešel dovnitř, vypadal unaveně a vystresovaně. Sotva na mě pohlédl, když zamířil do kuchyně. Šla jsem za ním, dychtivá říct mu o večeři, kterou jsem připravila.

„Ahoj, miláčku,“ řekla jsem se snahou znít vesele. „Dneska jsem udělala tvoje oblíbené jídlo.“

Karel neodpověděl. Místo toho otevřel lednici a vytáhl krabičku se zbytky špaget z předchozího večera. Dal je do mikrovlnky a opřel se o pult, prázdně zírajíc na digitální hodiny, jak odpočítávaly sekundy.

„Karle, udělala jsem sekanou,“ zopakovala jsem s nádechem zklamání v hlase.

Konečně se na mě podíval, ale jeho oči byly vzdálené. „Nemám teď chuť na sekanou,“ řekl bez emocí.

Cítila jsem bodnutí bolesti, ale snažila se to přejít. „Dobře, je tam, kdybys změnil názor.“

Karel si vzal ohřáté špagety a posadil se ke stolu. Jedl v tichosti, aniž by si všiml svíček nebo mé snahy udělat večer výjimečným. Seděla jsem naproti němu, pohrávajíc si s jídlem a snažíc se vést malou konverzaci, ale on odpovídal jen jednoslabičně.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, Karel dojedl a odsunul talíř stranou. Podíval se na mě s výrazem, který jsem nedokázala přečíst.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

Srdce mi kleslo. Ty tři slova nikdy nepředcházela ničemu dobrému. „Jistě,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas klidný.

Karel se zhluboka nadechl. „Už o tom přemýšlím delší dobu,“ začal. „Myslím, že to už nefunguje.“

Cítila jsem se jako by mi někdo vytrhl půdu pod nohama. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se šeptem.

„Chci rozvod,“ řekl přímo.

Slzy mi vytryskly do očí, když jsem se snažila pochopit, co říká. „Ale proč? Co jsem udělala špatně?“

„Není to o tobě,“ řekl Karel a jeho tón mírně změkl. „Už dlouho nejsem šťastný. Myslím, že si oba zasloužíme něco lepšího.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Byli jsme manželé pět let a i když to nebylo vždy dokonalé, myslela jsem si, že jsme šťastní. „Je v tom někdo jiný?“ zeptala jsem se s obavami z odpovědi.

Karel zavrtěl hlavou. „Ne, nikdo jiný v tom není. Jen potřebuji znovu najít sám sebe.“

Chtěla jsem křičet, prosit ho, aby zůstal, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že to nic nezmění. Karel už měl jasno.

Tu noc, když jsem ležela sama v posteli, přehrávala jsem si večer stále dokola v hlavě. Svíčky dohořely na knoty a sekaná zůstala nedotčená na sporáku. Život, který jsem znala, se kolem mě hroutil a já nemohla nic udělat pro to, abych to zastavila.