„Mezi rodinou a závislou matkou: Cítím se uvězněná a vyčerpaná“

Moje matka, Lenka, byla vždy trochu volnomyšlenkářka, ale jak stárla, její chování začalo být znepokojivé. Nyní, když je jí přes padesát, se chová spíše jako teenager než jako zralá dospělá. Když jsem vyrůstala, často jsem se cítila jako rodič v našem vztahu. Dělala impulzivní rozhodnutí, bezhlavě utrácela peníze a spoléhala na mě pro emocionální podporu.

Když jsem byla mladší, plně jsem nechápala závažnost situace. Myslela jsem si, že je normální mít matku, která potřebuje tolik vedení. Ale jak jsem stárla a založila vlastní rodinu, váha její závislosti se stala zřetelnější. Můj manžel, Marek, a já máme dvě malé děti a vyvažování jejich potřeb s neustálými požadavky mé matky je vyčerpávající.

Lenka nikdy neusilovala o kariéru nebo dlouhodobé cíle. Vdala se za mého otce hned po střední škole a krátce poté mě měli. Jejich manželství bylo bouřlivé, plné hádek a finanční nestability. Když se nakonec rozvedli, moje matka zůstala bez cíle. Nikdy se nenaučila řídit svůj život samostatně.

Nyní mi volá několikrát denně s malichernými problémy, které by mohla snadno vyřešit sama, kdyby se snažila. Ať už jde o drobný domácí problém nebo osobní dilema, očekává, že všeho nechám a přijdu ji zachránit. Snažila jsem se nastavit hranice, ale buď je ignoruje, nebo se stává přehnaně emocionální a cítím se provinile, že jí nepomáhám.

Jeden obzvlášť stresující den mi utkvěl v paměti. Můj nejmladší měl horečku a už jsem byla vyčerpaná z nedostatku spánku. Právě když jsem ho chtěla vzít k lékaři, moje matka volala v panice, protože nemohla najít klíče od auta. Měla jít nakupovat a trvala na tom, že nemůže čekat. Řekla jsem jí, aby se podívala znovu a že jí pomohu později, ale začala plakat a obviňovat mě, že se o ni nestarám.

Nakonec jsem jela k ní domů, našla klíče během několika minut (byly na kuchyňské lince) a pak spěchala zpět vzít syna k lékaři. Na konci dne jsem byla emocionálně i fyzicky vyčerpaná.

Marek se snaží být podpůrný, ale vidím napětí, které to klade na naše manželství. Často navrhuje, abychom zvážili možnosti asistovaného bydlení pro mou matku, ale ta myšlenka mě naplňuje vinou. Přes všechno je to stále moje máma a cítím se zodpovědná za její blaho.

Situace dosáhla bodu zlomu minulý měsíc, když Lenka měla menší nehodu doma. Uklouzla v koupelně a zavolala mě místo 112. Spěchala jsem tam s obavami, že je vážně zraněná. Naštěstí to byla jen modřina, ale uvědomila jsem si, jak neudržitelné toto uspořádání je.

Cítím se uvězněná mezi svými povinnostmi jako matka, manželka a dcera. Moje vlastní duševní zdraví se zhoršuje pod neustálým tlakem. Začala jsem chodit k terapeutovi, abych zvládla stres, ale je těžké najít čas na péči o sebe, když jsem neustále na zavolání pro svou matku.

Neexistují žádná snadná řešení. Miluji svou matku, ale její neschopnost fungovat samostatně si vybírá daň na mém životě. Obávám se o budoucnost a jak dlouho budu schopna tyto povinnosti zvládat bez zhroucení.