„Táta Oznámil, že Odchází na Svých 51. Narozeninách: Máma Měla Jen Jednu Podmínku“

Sešli jsme se kolem jídelního stolu, my tři, jak si táta přál. Byly to jeho 51. narozeniny a chtěl tichou oslavu jen s nejbližší rodinou. Pokoj byl naplněn vůní maminčiny domácí lasagne, tátova oblíbeného jídla. Svíčky na dortu jemně plápolaly a vrhaly teplé světlo na naše tváře.

„Táto, něco si přej!“ řekla jsem, snažíc se vnést do večera trochu nadšení. Usmál se slabě a na chvíli zavřel oči, než sfoukl svíčky.

Když jsme začali jíst, konverzace byla lehká a nenucená. Mluvili jsme o mých nadcházejících přihláškách na vysokou školu a maminčiném novém projektu v práci. Ale byla tam podprahová napětí, které jsem nedokázala přesně určit. Táta se zdál být vzdálený, ztracený ve svých myšlenkách.

Po večeři jsme se přesunuli do obývacího pokoje na dezert. Máma přinesla dort a společně jsme zazpívali „Všechno nejlepší“. Táta nakrájel první kousek a podal mi ho, pak obsloužil mámu a sebe. Posadili jsme se a na chvíli vše působilo normálně.

Ale pak si táta odkašlal a přerušil ticho. „Mám vám oběma něco říct,“ řekl, jeho hlas byl klidný, ale vážný. Máma a já jsme si vyměnily znepokojené pohledy.

„Už dlouho o tom přemýšlím,“ pokračoval. „A myslím, že je čas, abych odešel.“

Slova visela ve vzduchu jako těžká mlha. Cítila jsem, jak mi srdce klesá do žaludku. „Co tím myslíš, odejít?“ zeptala jsem se, můj hlas se třásl.

„Myslím tím, že opouštím tuto rodinu,“ řekl a podíval se přímo na mámu. „Našel jsem někoho jiného a potřebuji být s ní.“

Maminčina tvář zbledla, ale zůstala klidná. „Je to důvod, proč jsi chtěl malou oslavu?“ zeptala se tiše.

Táta přikývl. „Nechtěl jsem dělat scénu před všemi.“

Slzy mi stoupaly do očí, když jsem se snažila pochopit, co říká. „Jak dlouho to plánuješ?“ zeptala jsem se.

„Už několik měsíců,“ přiznal. „Nechtěl jsem vás obě zranit, ale nemohu žít ve lži.“

Máma se zhluboka nadechla a podívala se na něj se směsicí smutku a odhodlání. „Pokud chceš odejít, je tu jen jedna podmínka,“ řekla pevně.

Táta vypadal zmateně. „Jaká?“

„Musíš být upřímný k naší dceři,“ řekla. „Řekni jí, proč opravdu odcházíš.“

Táta na chvíli zaváhal, než se ke mně otočil. „Není to jen o tom, že jsem našel někoho jiného,“ řekl pomalu. „Byl jsem nešťastný už léta. Cítil jsem se uvězněný v tomto životě a potřeboval jsem znovu najít sám sebe.“

Cítila jsem vlnu hněvu a zrady. „Takže nás prostě opustíš?“ zeptala jsem se, můj hlas se lámal.

„Je mi to líto,“ řekl tiše. „Ale musím to udělat pro sebe.“

Máma vstala a přešla k němu. „Pokud je to tvé rozhodnutí, tak jdi,“ řekla tiše. „Ale věz, že opouštíš rodinu, která tě milovala.“

Táta přikývl a také vstal. Přešel ke mně a pokusil se mě obejmout, ale odtáhla jsem se. „Ne,“ řekla jsem, slzy mi stékaly po tváři.

Podíval se na mě naposledy předtím, než se otočil a odešel ze dveří. Zvuk jejich zavření rezonoval domem jako poslední sbohem.

Máma si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen. „Zvládneme to,“ zašeptala.

Ale když jsem se podívala na prázdnou židli, kde táta ještě před chvílí seděl, nemohla jsem si pomoct cítit, že už nikdy nic nebude jako dřív.