„Doufáme v zázrak: Naše snaha zajistit domov před příchodem miminka“

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, připadalo mi, jako by se svět na chvíli zastavil. Můj přítel, Jakub, a já jsme spolu byli tři roky, ale neplánovali jsme založit rodinu tak brzy. Oba jsme byli na začátku dvacítky, stále jsme se snažili najít své kariéry a šetřit na budoucnost. Ale život měl jiné plány.

Jakub rychle převzal iniciativu. Požádal mě o ruku hned následující den a já řekla ano. Oba jsme měli strach, ale byli jsme odhodlaní to zvládnout. Jakub si našel práci v místním železářství, ale jeho plat byl skromný, sotva stačil na pokrytí našich základních potřeb. Kvůli komplikacím v těhotenství jsem musela opustit svou částečnou práci, což jen přidalo na našich finančních potížích.

Žili jsme v malém jednopokojovém bytě, který už byl pro nás dva příliš stísněný. S miminkem na cestě jsme věděli, že potřebujeme více prostoru. Začali jsme hledat větší byt, ale všechno bylo mimo náš rozpočet. Nájemné v našem městě prudce stoupalo a my si nemohli dovolit se přestěhovat.

V zoufalství a bez dalších možností jsme se obrátili na Jakubovu prababičku Evu. Bylo jí 92 let a žila sama ve prostorném dvoupokojovém bytě, který vlastnila. Eva k nám byla vždy laskavá a doufali jsme, že by nám mohla pomoci.

Jedno nedělní odpoledne jsme navštívili Evu a vysvětlili jí naši situaci. Trpělivě nás poslouchala, její oči byly plné starostí. „Rozumím vaší situaci,“ řekla tiše. „Ale tento byt je vše, co mi zbylo. Je to můj domov a nejsem připravena ho opustit.“

Byli jsme zlomení, ale chápali jsme její postoj. Eva žila v tom bytě více než 50 let; byl plný vzpomínek a sentimentální hodnoty. Žádat ji, aby se ho vzdala, bylo nespravedlivé, ale byli jsme zoufalí.

Jak měsíce plynuly, naše finanční situace se zhoršovala. Jakubovi zkrátili pracovní dobu a my bojovali s tím, abychom vyšli s penězi. Požádali jsme o státní pomoc, ale byli jsme zařazeni na dlouhý čekací seznam. Stres si vybral svou daň na našem vztahu; hádali jsme se častěji a cítili tíhu našich okolností.

Jednoho večera, když jsem seděla sama v našem malém bytě, ucítila jsem ostrou bolest v břiše. Panika mě zachvátila, když jsem si uvědomila, že něco není v pořádku s miminkem. Jakub mě rychle odvezl do nemocnice, kde lékaři potvrdili, že jdu do předčasného porodu. Naše holčička se narodila o dva měsíce dříve a vážila jen něco málo přes tři libry.

Nemocniční účty rychle narůstaly a přidávaly se k našim již tak ohromujícím dluhům. Naše dcera Lili musela zůstat několik týdnů na jednotce intenzivní péče pro novorozence. Navštěvovali jsme ji každý den a cítili se bezmocní a vinni za to, že jí nemůžeme poskytnout stabilní domov.

Eva nás jednoho dne navštívila v nemocnici, její oči byly plné slz, když se dívala na Lili přes sklo inkubátoru. „Je mi to moc líto,“ zašeptala. „Přála bych si, abych mohla udělat víc.“

Věděli jsme, že to myslí dobře, ale to nezměnilo naši realitu. Topili jsme se v dluzích a žili v přeplněném bytě, který nebyl vhodný pro výchovu dítěte. Budoucnost se zdála být temná a nemohli jsme najít cestu ven z naší situace.

Když Lili zesílila a konečně mohla jít domů, snažili jsme se co nejlépe přizpůsobit náš malý byt. Přeměnili jsme obývací pokoj na provizorní dětský pokoj a snažili se zůstat pozitivní kvůli ní. Ale finanční tíha nás stále tížila.

Jakub bral extra směny kdykoli mohl, ale nikdy to nestačilo. Zůstávali jsme pozadu s nájmem a čelili výpovědním oznámením více než jednou. Naše sny o poskytnutí stabilního domova pro Lili se zdály být s každým dnem dál a dál.

Na konci jsme si uvědomili, že někdy život nejde podle plánu. Navzdory našim nejlepším snahám jsme nemohli zajistit lepší budoucnost pro naši dceru. Drželi jsme se naděje, že jednoho dne se věci zlepší, ale prozatím jsme byli uvězněni v cyklu boje a nejistoty.