„Moje Tchyně Volá Mému Manželovi Několikrát Denně: Říká, že Je Jeho Nejvyšší Prioritou a Cítí Povinnost Jí Pomáhat“

Lenka je nápadná žena v raných padesátých letech, s vášní pro stylové oblečení a trendy účesy. Je to ten typ člověka, který rozjasní místnost svou přítomností, vždy veselá a plná života. Po rozvodu s Petrovým otcem se rozhodla znovu nevdát a místo toho soustředila veškerou svou energii na svého syna Petra.

Petr a já jsme manželé už tři roky. Bydlíme v útulném bytě ve městě, zatímco Lenka žije na předměstí asi hodinu cesty od nás. Navzdory vzdálenosti to často vypadá, jako by bydlela hned vedle. Lenka volá Petrovi několikrát denně, začíná veselým „Dobré ráno!“ a končí sladkým „Dobrou noc!“ Mezitím je nespočet hovorů o různých věcech – od žádosti o pomoc s počítačem až po diskusi o tom, co by si měla obléct na nadcházející akci.

Nejdřív mi Lenčiny neustálé hovory přišly roztomilé. Bylo hezké vidět tak blízký vztah mezi matkou a synem. Ale jak čas plynul, začalo to být ohromující. Petr by všeho nechal, aby odpověděl na její hovory, i když jsme byli uprostřed večeře nebo sledování filmu. Spěchal by jí na pomoc kdykoli něco potřebovala, bez ohledu na to, jak triviální to bylo.

Jednoho večera, když jsme večeřeli, Lenka opět zavolala. Petr okamžitě zvedl telefon a nechal mě sedět s napůl snědeným jídlem. Po zavěšení jsem už nemohla déle mlčet.

„Petře, tohle už je mimo kontrolu,“ řekla jsem. „Volá ti pořád. Nemůžeme ani mít jídlo bez přerušení.“

Petr se na mě podíval s překvapením a obranou. „Je to moje máma, Anno. Potřebuje mě. Jsem všechno, co má.“

„Chápu to,“ odpověděla jsem se snahou udržet klidný hlas. „Ale my také potřebujeme čas pro sebe. Jsme teď manželé. Musíme se soustředit na náš vztah.“

Petr si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale ona je moje nejvyšší priorita. Dlužím jí být tam kdykoli mě potřebuje.“

Jak měsíce plynuly, situace se nezlepšovala. Pokud něco, zhoršovalo se to. Lenčiny hovory byly častější a Petrova pocit povinnosti rostl silnější. Začal trávit více času u ní doma, pomáhal s domácími pracemi a vyřizoval pochůzky. Naše víkendy, které bývaly naším časem na odpočinek a užívání si společnosti toho druhého, byly nyní věnovány Lenčiným potřebám.

Zkusila jsem s Petrem znovu mluvit, ale vždy to skončilo stejnou hádkou. Cítil se zavázán své matce za to, že ho po rozvodu vychovala sama, a nemohl si dovolit nastavit hranice.

Jedné noci, po další hádce o Lenčině neustálé přítomnosti v našich životech, jsem ležela v posteli a zírala na strop. Milovala jsem Petra hluboce, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že náš manželství pomalu dusí jeho neochvějná oddanost matce.

Zlomový bod nastal, když Petr zmeškal naši výroční večeři, protože ho Lenka zavolala kvůli opravě kapajícího kohoutku. Seděla jsem sama v restauraci a zírala na prázdné místo naproti mně s pocitem hněvu a smutku.

Když Petr konečně dorazil domů té noci, řekla jsem mu, že musíme mluvit. „Petře, už to dál nezvládnu,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. „Mám pocit, že soutěžím s tvojí matkou o tvou pozornost.“

Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Anno, miluji tě. Ale nemohu opustit svou mámu. Potřebuje mě.“

Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem si uvědomila, že se nic nezmění. „Miluji tě taky, Petře. Ale potřebuji víc než tohle. Potřebuji partnera, který dává naše manželství na první místo.“

Na konci jsme se rozhodli rozejít. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života, ale věděla jsem, že je to správné pro nás oba. Petr pokračoval v péči o svou matku a já jsem šla dál se svým životem s nadějí najít někoho, kdo bude skutečně prioritizovat náš vztah.