„Brzy tě odvedu od těchto nevhodných rodičů,“ zašeptala babička svému vnukovi
Marie byla vždy oporou pro svou rodinu. Bydlela jen pár bloků od svého syna Jana a jeho manželky Emílie. Kdykoli Emílie potřebovala pomoc s jejich malým synem Adamem, Marie byla okamžitě na místě. Ať už šlo o hlídání, vaření nebo prosté naslouchání, Marie byla tou, na kterou se mohli spolehnout.
Emílie si této pomoci vážila. Vychovávat dítě a zároveň zvládat náročnou práci nebylo snadné. Jan pracoval dlouhé hodiny jako inženýr, často nechávaje Emílii samotnou s Adamem. Mariina pomoc byla neocenitelná. Nicméně, občas se Mariino chování zdálo trochu zvláštní. Dělala podivné poznámky nebo se chovala příliš majetnicky k Adamovi. Emílie to přičítala neškodným vrtochům stárnoucí ženy.
Jednoho večera, po obzvláště vyčerpávajícím dni v práci, zavolala Emílie Marii a zeptala se, jestli by mohla na pár hodin pohlídat Adama. Marie souhlasila bez váhání a dorazila k nim domů během několika minut. Jako obvykle přinesla Adamovy oblíbené svačinky a hračky.
„Děkuji ti moc, Marie,“ řekla Emílie s unaveným úsměvem své tchyni. „Potřebuji jen pár hodin na to, abych dohnala nějakou práci.“
„Samozřejmě, drahá,“ odpověděla Marie s jiskrou v očích, když se podívala na Adama. „Víš, že ráda trávím čas se svým vnukem.“
Emílie se stáhla do své domácí kanceláře a nechala Adama v péči Marie. Dům byl naplněn zvukem Adamova smíchu, když si hrál se svou babičkou. Všechno se zdálo normální.
Ale jak večer pokračoval, Mariino chování se začalo měnit. Začala Adamovi šeptat tichým hlasem slova, která byla sotva slyšitelná. „Brzy tě odvedu od těchto nevhodných rodičů,“ řekla tiše. „Budeme spolu mnohem šťastnější.“
Adam, příliš mladý na to, aby pochopil vážnost jejích slov, se smál a pokračoval ve hře. Mariiny oči zářily směsí odhodlání a šílenství.
Mezitím byla Emílie ve své kanceláři a netušila, co se děje v obývacím pokoji. Byla ponořená do práce a snažila se splnit blížící se termín. Hodiny ubíhaly, než konečně vyšla ven s pocitem určitého uspokojení.
„Jak to jde?“ zeptala se Emílie, když vešla do obývacího pokoje.
Marie se rychle vzpamatovala a usmála se. „Všechno je v pořádku. Adam je taková radost.“
Emílie si ničeho neobvyklého nevšimla a znovu poděkovala Marii za pomoc. Když Marie odcházela, dala Adamovi dlouhé objetí a zašeptala: „Brzy.“
Dny se měnily v týdny a Mariiny návštěvy byly častější. Pokračovala v dělání znepokojivých poznámek Adamovi, kdykoli byli sami. Emílie zůstávala neuvědomělá rostoucího napětí.
Jedné osudné noci přišel Jan domů dříve než obvykle a našel Marii šeptající Adamovi v tlumeně osvětleném obývacím pokoji. Nemohl slyšet slova, ale cítil, že něco není v pořádku.
„Mami, co mu říkáš?“ zeptal se Jan s podezřením v hlase.
Marie vzhlédla překvapeně. „Ach, nic důležitého. Jen mu říkám, jak moc ho miluji.“
Jan nebyl přesvědčený, ale rozhodl se to před Adamem neřešit. Později té noci své obavy probral s Emílií.
„Myslím, že máma se chová divně kolem Adama,“ řekl Jan. „Musíme na ni dávat pozor.“
Emílie souhlasila, ale plně nepochopila závažnost situace.
Druhý den ráno dostala Emílie zoufalý telefonát od Marie. „Adam je pryč!“ plakala.
Panika zachvátila Emílii a Jana, když spěchali k Mariinu domu. Hledali všude, ale nenašli žádnou stopu po Adamovi. Zavolali policii a začalo vyšetřování.
Dny se měnily v týdny bez jakékoli stopy po Adamovi. Komunita se semkla kolem rodiny a nabízela podporu a modlitby. Ale naděje začala slábnout s plynoucím časem.
Jednoho dne soused nahlásil, že viděl Marii opouštět město s malým chlapcem odpovídajícím Adamovu popisu. Policie ji vystopovala až k odlehlé chatě v lese.
Když dorazili, našli Marii žijící v bludném stavu s Adamem po boku. Přesvědčila sama sebe, že ho zachraňuje od nevhodných rodičů a poskytuje mu lepší život.
Adam byl vrácen svým rodičům, ale trauma z této zkušenosti zanechalo hluboké jizvy na rodině. Marie byla vzata do vazby a později diagnostikována s těžkou duševní nemocí.
Kdysi soudržná rodina byla touto událostí rozbita. Důvěra byla narušena a emocionální rány budou trvat roky, než se zahojí.