Bedřich přistoupil k kamenolomu a zadrhl – byl to stejný lom plný kamenů, který mu jeho bratr ukázal ve snu. Pak začal házet kameny a najednou…

Bedřich byl vždycky ten zemětřesenější z dvojčat. Zatímco Karel byl divoký a nezkrotný, Bedřich byl promyšlený a rezervovaný. Jejich cesty se po střední škole prudce rozešly; Bedřich šel na vysokou školu a věnoval se kariéře v inženýrství, zatímco Karel se potuloval od jedné příležitostné práce k druhé, často se ocitající na špatné straně zákona.

Jejich matka, Alena, se často o Karla obávala, její starost byla stálým stínem v jejím jinak jasném výrazu. Bedřich se snažil ji uklidnit, ale v hloubi duše sdílel její obavy. Vztah bratrů se stal napjatým, konverzace byly rozpačité a nečasté. Přesto, navzdory jejich rozdílům, mezi nimi přetrvávala vazba, nevyslovená, ale hluboce cítěná.

Jedné noci byl Bedřich probuzen živým snem. Karel stál před ním, bledý a naléhavý, gestikuloval směrem k opuštěnému lomu plnému kamenů. „Najdi to,“ šeptal, jeho hlas se divně ozvěl ve snovém prostoru. Bedřich se probudil s leknutím, srdce mu bušilo. Jana, jeho žena, se vedle něj pohnula, její čelo se mračilo v obavách. „Navštívil tě tvůj bratr ve snech znovu?“ zeptala se, její hlas byl těžký ze spánku a starostí.

Bedřich nemohl otřást snem. Držel se ho, jako stálý šepot na zadní straně jeho mysli. Dva dny na to přišel telefonát. Karel byl nalezen mrtvý, jeho tělo objeveno v mělkém kamenolomu na okraji města. Zpráva byla jako rána do žaludku, nechala Bedřicha otřeseného a otupělého. Sen, zdálo se, byl předtuchou.

Poháněn potřebou uzavření a pronásledován snem, Bedřich navštívil lom. Byl přesně takový, jak ho viděl ve snu – opuštěný, plný kamenů, vzduch nesl smutek. Přemocen žalem a hněvem začal házet kameny, každý z nich symbolizoval jeho nevyslovená slova, jeho lítosti, jeho nezodpovězené otázky.

Náhle se pod ním propadla zem a on klesl na kolena. Tam, zpola pohřbený pod kameny, byly Karlovy staré, ošuntělé hodinky – dárek od jejich otce. Bedřichovo srdce se stáhlo. Hodinky se zastavily, jejich ručičky zamrzly v čase, tichým svědectvím okamžiku, kdy Karlovo život skončil.

Objev byl malým, krutým zvratem osudu. Neposkytl žádné odpovědi, žádnou útěchu. Bedřich opustil lom s hodinkami pevně svíranými v ruce, hmatatelným kouskem svého bratra, kterého se mohl držet. Ale nepřineslo mu to mír. Otázky zůstaly, žal byl těžký, dusivý.

Jana se snažila ho utěšit, ale Bedřich byl ztracen ve svém smutku, uvězněn v cyklu co-kdyby a kdyby-jen. Sen, který se kdysi jevil jako možný most k porozumění, teď působil jako krutý žert, náhled na okamžik, který nikdy nemohl změnit nebo pochopit.

Kamenolom se stal symbolem Bedřichovy ztráty, fyzickou manifestací prázdnoty, kterou Karlova smrt zanechala v jeho životě. Přistoupil k němu hledaje odpovědi, uzavření, ale odešel jen s více otázkami, srdce těžší, než když přišel. Vazba mezi bratry, kdysi zdrojem síly, teď působila jako rána, která se odmítala zahojit, stálá připomínka toho, co bylo ztraceno.