Když Táta Zemřel, Můj Bratr Se Po Šesti Letech Objevil, Ale Ne Aby Vyjádřil Soustrast
Když Táta Zemřel, Můj Bratr Se Po Šesti Letech Objevil, Ale Ne Aby Vyjádřil Soustrast
Byl chladný listopadový večer, když jsem dostala hovor, který změnil všechno. Můj otec náhle zemřel na infarkt. Zpráva mě zasáhla jako rána kladivem. Byla jsem zdrcená, ale věděla jsem, že musím být silná pro svou matku a zbytek rodiny. Netušila jsem však, že tato tragédie přivede zpět někoho, koho jsem neviděla šest let—mého bratra Jakuba.
Jakub a já jsme vždy měli napjatý vztah. Když jsme vyrůstali, neustále jsme soutěžili o pozornost našich rodičů. On byl zlaté dítě, vynikal ve sportu a ve škole, zatímco já byla spíše kreativní typ, ztracená ve svém vlastním světě knih a umění. Naši rodiče se snažili být spravedliví, ale bylo jasné, že Jakub byl jejich oblíbenec. Tato přízeň jen podněcovala naši rivalitu a když jsme byli teenageři, sotva jsme snesli být ve stejné místnosti.
Po střední škole Jakub odešel na vysokou školu s plným stipendiem, zatímco já zůstala doma a navštěvovala místní komunitní školu. Naše cesty se ještě více rozešly, když se přestěhoval do Prahy, aby se věnoval kariéře ve financích. Úplně jsme ztratili kontakt po obzvlášť ošklivé hádce na rodinném setkání před šesti lety. Od té doby jsem o něm slyšela jen prostřednictvím našich rodičů.
Když jsem viděla Jakuba stát na mém prahu den po tátově smrti, byla jsem v šoku. Vypadal jinak—starší, více opotřebovaný—ale stále měl tu samou aroganci. Pozvala jsem ho dovnitř s nadějí, že by nás tato tragédie mohla sblížit. Ale jakmile otevřel ústa, uvědomila jsem si, že se nic nezměnilo.
„Ahoj, Anno,“ řekl, sotva se na mě podíval. „Potřebuji s tebou mluvit o tátově závěti.“
Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Jakube, můžeme to teď nechat být? Právě jsme ztratili otce.“
Netrpělivě si povzdechl. „Vím, ale tohle je důležité. Musíme zjistit, co se stane s domem a jeho majetkem.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Můj otec nebyl pryč ani 24 hodin a Jakub už myslel na peníze. „Jakube, teď není vhodná doba,“ řekla jsem pevně.
Protočil oči. „Podívej se, Anno, je mi líto tvé ztráty a všeho, ale musíme být praktičtí. Táta nezanechal závěť a musíme to vyřešit dřív, než se věci zkomplikují.“
Cítila jsem nával hněvu. „Nebyl jsi tu šest let a teď přijdeš a začneš mluvit o penězích? Zajímá tě vůbec, že táta je pryč?“
Jakubova tvář ztvrdla. „Samozřejmě že mě to zajímá, ale také musím být realistický. Nemůžeme si dovolit nechat emoce zastínit náš úsudek.“
Už jsem to nemohla vydržet. „Vypadni,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby.
Vypadal překvapeně. „Cože?“
„Řekla jsem vypadni! Nemáš právo sem přijít a začít si něco nárokovat. Tohle je teď můj domov a nedovolím ti neuctivě vzpomínat na našeho otce.“
Jakub na mě chvíli zíral, než se otočil na patě a odešel ze dveří. Když jsem ho sledovala odcházet, cítila jsem směsici úlevy a smutku. Doufala jsem, že tátova smrt nás může sblížit, ale zdálo se, že naše rivalita je příliš hluboko zakořeněná.
V následujících dnech jsem se soustředila na zařizování tátova pohřbu a podporu matky v jejím smutku. Jakub se na pohřeb nedostavil a už jsem o něm neslyšela. Bylo jasné, že náš vztah je nenapravitelný.
Když jsem stála u tátova hrobu, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem pocit ztráty—nejen pro něj, ale i pro bratra, kterého jsem kdysi znala. Naše rivalita nás roztrhala a teď se zdálo, že není cesty zpět.