„Moje Tchyně Věřila, že Jí Dlužíme Podporu, Protože Jsme Žili v Jejím Domě“

Když jsme se s manželkou, Evou, vzali, byli jsme mladí a teprve začínali. Neměli jsme moc peněz a najít místo k bydlení v našem drahém městě bylo výzvou. Tehdy nám Jana, moje tchyně, nabídla řešení: mohli jsme bydlet v jejím starém domě. Zdálo se to jako velkorysá nabídka, ale netušil jsem, že to bude mít své podmínky.

Od chvíle, kdy jsme se nastěhovali, Jana jasně dávala najevo, že očekává něco na oplátku. Přicházela bez ohlášení, často s seznamem úkolů, které chtěla, abychom udělali kolem domu. „Když tu bydlíte zadarmo,“ říkala, „nejmenší, co můžete udělat, je pomoci.“ Zpočátku nám to nevadilo. Koneckonců to byl její dům a my byli vděční za střechu nad hlavou.

Ale jak čas plynul, její požadavky se stávaly stále více nesmyslnými. Volala nám v nevhodných hodinách, žádala o pomoc s jejími pochůzkami nebo očekávala, že všeho necháme a pomůžeme jí s drobnými úkoly. Měli jsme pocit, že chodíme po tenkém ledě a snažili se vyhnout jejímu hněvu. Eva se snažila zprostředkovat, ale zdálo se, že to situaci jen zhoršuje.

Jednoho večera, po obzvlášť stresujícím dni v práci, jsem přišel domů a našel Janu čekající na mě. Měla přísný výraz a v ruce seznam. „Potřebuji, abys opravil plot na zahradě,“ řekla bez pozdravu. Byl jsem vyčerpaný a frustrovaný, ale věděl jsem, že nemá smysl se hádat. Vzal jsem nářadí a šel ven.

Když jsem pracoval na plotě, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem rostoucí zášť vůči Janě. Nebyly to jen neustálé požadavky; bylo to i to, jak nás ošetřovala jako bysme jí něco dlužili. Byli jsme dospělí lidé snažící se budovat vlastní životy, ale ona se zdála odhodlaná nás držet pod palcem.

Zlom nastal, když jsme se s Evou rozhodli založit rodinu. Věděli jsme, že potřebujeme více prostoru a soukromí, takže jsme začali hledat vlastní bydlení. Když jsme Janě oznámili naše plány, byla rozzuřená. „Po všem, co jsem pro vás udělala,“ křičela, „takto mi to oplácíte? Tím, že mě opustíte?“

Její slova bolela, ale věděli jsme, že musíme stát pevně. Našli jsme malý byt na druhém konci města a začali se stěhovat. Janiny návštěvy se staly méně častými, ale její hořkost přetrvávala. Volala Evě a vyvolávala v ní pocit viny za odchod, čímž ji činila špatnou dcerou.

Náš nový byt byl skromný, ale útulný. Byl to pro nás nový začátek bez Janiny přehnané přítomnosti. Nicméně škoda už byla napáchána. Stres z jednání s ní si vybral svou daň na našem vztahu. S Evou jsme se hádali častěji a radost, kterou jsme kdysi sdíleli, se zdála mizet.

Jedné noci, po dalším vášnivém hádce o Janině posledním pokusu vyvolat pocit viny, se Eva rozplakala. „Chci jen, abychom byli šťastní,“ vzlykala. „Proč musí všechno tak komplikovat?“ Držel jsem ji blízko sebe, cítil jsem se bezmocný a zároveň rozzlobený.

Naše vztahy s Janou se nakonec nikdy nezlepšily. Zůstala vzdálená a plná zášti a my jsme bojovali o znovuzískání důvěry a štěstí, které jsme kdysi měli. Tato zkušenost zanechala trvalou jizvu na našem manželství, neustálou připomínku ceny, kterou jsme zaplatili za bydlení v jejím domě.