„Co dělat s mou stárnoucí tchyní? Nechci, aby bydlela s námi“: Vysoké náklady na kvalitní péči o seniory

Můj manžel, Tomáš, a já jsme manželé už přes 20 let. Máme dvě dospívající děti a rušný život na předměstí Prahy. Tomáš je jedináček a většinou byl náš život relativně klidný. Jeho rodiče žili ve svém vlastním domě asi hodinu od nás a my měli svůj. Navštěvovali jsme je občas, hlavně během svátků nebo na rychlou kávu o víkendech. Můj vztah s mou tchyní, Marií, byl zdvořilý, ale vzdálený. Nikdy jsme neměli žádné velké konflikty, protože naše interakce byly omezené.

Vše se změnilo, když loni zemřel Tomášův otec. Marie zůstala sama v jejich velkém domě a bylo jasné, že to sama nezvládne. Je jí 80 let a má několik zdravotních problémů, které vyžadují neustálou péči. Tomáš a já jsme diskutovali o různých možnostech, ale myšlenka, že by se k nám přestěhovala, byla pro mě nepřijatelná. Náš dům je už tak přeplněný a představa, že by tu byla plný úvazek, mě naplňovala hrůzou.

Začali jsme se dívat na zařízení pro seniory, ale náklady byly astronomické. Průměrná cena za slušný domov důchodců v naší oblasti je kolem 20 000 Kč měsíčně. Nemohli jsme si to dovolit bez vyčerpání našich úspor nebo půjček. Tomáš navrhl, že bychom mohli snížit některé výdaje a nějak to zvládnout, ale věděla jsem, že by to bylo obrovské finanční zatížení.

Jak týdny plynuly, tlak narůstal. Mariin zdravotní stav se zhoršoval a potřebovala okamžitou péči. Zkusili jsme najmout pečovatelku na částečný úvazek, aby jí pomohla doma, ale to nestačilo. Několikrát upadla a dvakrát skončila v nemocnici. Lékaři nám doporučili, že potřebuje nepřetržitou péči.

Tomáš byl rozpolcený mezi svou povinností vůči matce a realitou naší finanční situace. Začal trávit více času u ní doma, snažil se zvládnout její péči a zároveň pracovat na plný úvazek. To si vybíralo svou daň a náš vztah začal trpět. Neustále jsme se hádali o tom, co dělat dál.

Jednoho večera, po zvláště vyhrocené hádce, Tomáš navrhl, že bychom možná měli prodat náš dům a přestěhovat se do menšího, abychom si mohli dovolit platit za Mariinu péči. Ta myšlenka mě děsila. Náš domov byl místem, kde jsme budovali naše životy, vychovávali naše děti a vytvořili nespočet vzpomínek. Nemohla jsem si představit, že bychom se ho vzdali.

Ale realita byla taková, že nám docházely možnosti. Mariin stav se zhoršoval a nemohli jsme to dál odkládat. Neochotně jsme se rozhodli ji přestěhovat do méně drahého zařízení, které nemělo všechny vybavení, které jsme si přáli, ale bylo stále bezpečné a čisté.

Přechod byl těžký pro všechny. Marie se cítila opuštěná a zrazená a Tomáš byl sužován pocitem viny. Naše děti nechápaly, proč jejich babička nemůže bydlet s námi a já jsem se cítila jako padouch za to, že ji nemůžeme ubytovat v našem domě.

Už uplynulo několik měsíců a situace se moc nezlepšila. Marie je v zařízení nešťastná a Tomáš ji navštěvuje každý den po práci, což znamená, že je zřídka doma na večeři nebo rodinný čas. Naše úspory se tenčí a finanční stres je stále přítomný.

Přála bych si říct, že se věci zlepšily nebo že jsme našli dokonalé řešení, ale to není pravda. Někdy život nemá šťastný konec a musíte se snažit co nejlépe zvládnout obtížnou situaci. Pokračujeme v navigaci touto náročnou kapitolou našich životů s nadějí, že jednoho dne najdeme způsob, jak vyvážit naše povinnosti bez toho, abychom ztratili sami sebe.