„Chci navštívit babičku. Pokud půjdu, musíš zůstat doma“: Řekl mi můj syn

Vždycky jsem slyšela příběhy od svých přátel o tom, jak se jejich děti vracejí od prarodičů jako malí tyrani. Byly náročné, neposlušné a obecně těžko zvládnutelné. Myslela jsem si, že přehánějí nebo možná nejsou dostatečně přísní na své děti. Ale pak se to stalo mně.

Všechno začalo jedno slunečné sobotní ráno. Můj osmiletý syn, Jakub, ke mně přišel s odhodlaným výrazem na tváři. „Mami, chci dnes navštívit babičku,“ řekl. „Ale pokud půjdu, musíš zůstat doma.“

Byla jsem zaskočená. Jakub miloval svou babičku, ale nikdy předtím takový požadavek nevznesl. „Proč musím zůstat doma?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet klidný hlas.

„Protože babička mi dovolí dělat cokoliv chci, a ty vždycky říkáš ne,“ odpověděl upřímně.

Cítila jsem vinu a frustraci. Věděla jsem, že moje tchyně má tendenci Jakuba rozmazlovat, ale netušila jsem, že to došlo až tak daleko. „Jakube, babička tě má moc ráda, ale pravidla jsou tu z nějakého důvodu,“ snažila jsem se vysvětlit.

Jakub zkřížil ruce a zamračil se. „Je mi to jedno. Chci jít k babičce.“

S neochotou jsem souhlasila, že ho nechám jít, ale jen pokud mohu jít s ním. Jakub nebyl nadšený, ale nakonec souhlasil. Jeli jsme k domu mé tchyně a jakmile jsme vešli dovnitř, Jakub běžel najít ji.

„Babičko! Jsem tady!“ vykřikl nadšeně.

Moje tchyně, Karla, vyšla z kuchyně s velkým úsměvem na tváři. „Jakube! Můj oblíbený klouček!“ zvolala a objala ho.

Sledovala jsem, jak se Jakubovy oči rozzářily radostí. Bylo jasné, že svou babičku zbožňuje a ona jeho také. Ale jak den plynul, začala jsem vidět to, o čem moji přátelé mluvili.

Karla nechala Jakuba jíst cokoliv chtěl a kdykoliv chtěl. Nechala ho zůstat vzhůru dlouho do noci sledovat televizi a hrát videohry. Dokonce mu dovolila vynechat domácí úkoly. Když jsem se snažila zasáhnout, odbývala mě smíchem a říkala: „Ale nech ho být dítětem! Bude v pořádku.“

Na konci dne byl Jakub plný energie z cukru a nedostatku spánku. Odmítal poslouchat cokoliv jsem řekla a vyváděl scénu, když bylo čas odejít.

Následující dny byly noční můrou. Jakub byl vzdorovitý a neuctivý, neustále testoval mé hranice. Trvalo týdny konzistentní disciplíny, než se vrátil zpět do normálu.

Snažila jsem se o tom mluvit s Karlou, ale jen mě odbývala. „Jsi na něj příliš přísná,“ řekla. „Potřebuje si užít trochu zábavy.“

Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná. Chtěla jsem, aby měl Jakub dobrý vztah se svou babičkou, ale ne na úkor jeho chování a našich rodinných pravidel.

Jednoho dne, po dalším vyčerpávajícím hádání s Jakubem, jsem si uvědomila, že něco musí změnit. Sedla jsem si s ním a vysvětlila mu, proč máme pravidla a proč je důležité je dodržovat i u babičky. Poslouchal tiše, ale viděla jsem, že to úplně nechápe.

Když Jakub příště požádal o návštěvu u babičky, váhala jsem. Nechtěla jsem mu upřít možnost trávit čas s ní, ale také jsem nechtěla procházet stejným utrpením znovu.

Nakonec jsem se rozhodla stanovit nějaká pravidla s Karlou předtím, než Jakuba nechám znovu navštívit. Nebylo to snadné a vedlo to k určitému napětí mezi námi. Ale věděla jsem, že je to nutné pro Jakubovo dobro.

Bohužel se věci moc nezlepšily. Karla pokračovala v rozmazlování Jakuba pokaždé, když ji navštívil, a pokaždé když se vrátil domů, museli jsme znovu začínat s nastavováním hranic.

Byl to neustálý boj a mělo to dopad na náš vztah. Jakub mě začal nenávidět za to, že jsem byla „ta špatná“, která prosazovala pravidla, zatímco Karla se stala vzdálenější kvůli nesouhlasu s mým rodičovským stylem.

Na konci nebylo žádné šťastné řešení. Návštěvy pokračovaly, ale vždy byly následovány těžkými dny doma. Bylo to bolestivé připomenutí toho, že někdy i s nejlepšími úmysly věci nevyjdou tak, jak bychom si přáli.