„Mám toho dost: Proč jsem přestala dávat dárky své snaše“

Po léta jsem se snažila vybudovat dobrý vztah se svou snachou, Evou. Když si můj syn, Martin, vzal ji za ženu, byla jsem nadšená. Představovala jsem si rodinná setkání plná smíchu a tepla. Realita však byla úplně jiná.

Od samého začátku měla Eva problém s každým dárkem, který jsem jí dala. Ať už to byl dárek k narozeninám, vánoční dárek nebo jen malý projev vděčnosti, vždy na něm našla něco špatného. Nejprve jsem si myslela, že je to jen otázka vkusu. Možná jsem nevybírala správné věci. Tak jsem začala věnovat více pozornosti výběru dárků a snažila se vybírat věci, které by se jí skutečně líbily.

Jednou o Vánocích jsem jí koupila krásný kašmírový šátek. Byl v její oblíbené barvě a myslela jsem si, že ho bude milovat. Místo toho se na něj podívala s opovržením a řekla: „Ach, další šátek. Jak originální.“ Srdce mi kleslo. Strávila jsem hodiny výběrem toho šátku s nadějí, že ji potěší.

Jindy jsem jí k narozeninám dala sadu kvalitních kuchyňských nožů. Eva milovala vaření a myslela jsem si, že tento dárek ocení. Ale opět našla způsob, jak to překroutit do něčeho negativního. „Snažíš se mi naznačit, že moje vaření není dost dobré?“ vyštěkla. Byla jsem zaskočená. To nikdy nebyl můj úmysl.

Nešlo jen o samotné dárky. Eva měla způsob, jak mě přimět cítit se, jako bych ji úmyslně urážela každým dárkem. Obracela oči v sloup, dělala jízlivé poznámky a někdy dokonce odmítala dárky přijmout. Stalo se to zdrojem neustálého stresu a úzkosti pro mě.

Snažila jsem se o tom mluvit s Martinem, ale vždy to odbyl. „To je prostě Eva,“ říkal. „Neber si to osobně.“ Ale jak bych si to nemohla brát osobně? Každý odmítnutý dárek nebo zraňující komentář mi připadal jako osobní útok.

Poslední kapkou bylo loňské Díkůvzdání. Strávila jsem týdny plánováním a přípravou na svátek. Chtěla jsem, aby naše rodinné setkání bylo dokonalé. Jako zvláštní gesto jsem koupila Evě krásný šperk – jemný zlatý náramek s malým diamantovým přívěskem. Myslela jsem si, že to bude hezký způsob, jak jí ukázat, že mi na ní záleží.

Když otevřela krabičku, sotva se na náramek podívala a řekla: „Já zlato nenosím. To bys už měla vědět.“ Hodila krabičku stranou a pokračovala v rozhovoru s někým jiným, jako by se nic nestalo. Cítila jsem se ponížená a poražená.

Tu noc, když jsem ležela v posteli a přehrávala si události v hlavě, uvědomila jsem si něco důležitého: nemohla jsem to dál dělat sama sobě. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nic nebylo pro Evu dost dobré. Každý dárek byl přijat s kritikou a opovržením. Mělo to dopad na mé duševní zdraví a můj vztah s Martinem.

Tak jsem se rozhodla. Od toho dne už Evě nebudu dávat žádné dárky. Nestálo to za ten stres a bolest srdce. Pokud nemohla ocenit mé úsilí, pak nemělo smysl pokračovat ve snaze.

Při dalším rodinném setkání jsem se držela svého rozhodnutí. Když přišel čas na rozdávání dárků, jednoduše jsem předala dárky všem ostatním a Evu přeskočila. Vypadala překvapeně, ale nic neřekla. Martin na mě vrhl tázavý pohled, ale jen jsem pokrčila rameny.

Časem se věci mezi námi nezlepšily. Naopak se zhoršily. Eva se ke mně stala ještě vzdálenější a chladnější. Martin se snažil zprostředkovat, ale bylo jasné, že náš vztah je nenapravitelný.

Stále je vídám na rodinných setkáních, ale mezi námi panuje nevyřčené napětí. Přijala jsem fakt, že ne všechny vztahy lze napravit, bez ohledu na to, kolik úsilí do nich vložíte. Někdy musíte chránit své vlastní blaho a pustit toxické situace.

Na závěr jsem se naučila důležitou lekci: nemůžete potěšit všechny a to je v pořádku. Je lepší soustředit se na lidi, kteří ocení vaše úsilí a pustit ty, kteří ne.