„Díky, ale ne: Babiččina pomoc nebyla to, co jsem potřebovala“

Návrat z nemocnice s mým novorozeným dítětem byl jak vzrušující, tak děsivý. Můj manžel, Petr, byl podporující, ale musel se téměř okamžitě vrátit do práce. Jeho práce jako finančního analytika vyžadovala dlouhé hodiny a když se vrátil domů, byl vyčerpaný a očekával, že večeře bude připravena. Ocitla jsem se sama s naší dcerkou Aničkou a navigovala neprobádané vody mateřství.

V těch prvních dnech jsem nemohla necítit závist vůči přátelům, kteří měli své matky nebo tchyně na pomoc. Vyprávěli příběhy o tom, jak jejich maminky vařily jídla, braly dítě na procházky a dokonce pomáhaly s domácími pracemi. Znělo to jako sen. Takže když mi moje vlastní matka nabídla pomoc, byla jsem nadšená.

Maminka přijela s taškami plnými potravin a kufrem připraveným na dlouhý pobyt. Byla jsem ulevena, myslela jsem si, že konečně dostanu tolik potřebný odpočinek a podporu. Avšak rychle se ukázalo, že její představa o „pomoci“ byla jiná než ta moje.

Od chvíle, kdy vstoupila do domu, převzala kontrolu nad kuchyní. Začala vařit složitá jídla, která vyžadovala hodiny přípravy. I když jsem ocenila její snahu, co jsem opravdu potřebovala, byly rychlé a snadno připravitelné pokrmy, které bych zvládla sama, až odejde. Místo toho jsem trávila více času v kuchyni asistováním jí než odpočinkem nebo navazováním pouta s Aničkou.

Co se týče péče o Aničku, maminka měla své vlastní pravidla a rutiny, které se střetávaly s mými. Trvala na tom, že Aničku krmí podle přísného rozvrhu, i když můj pediatr doporučil krmení na požádání. Také věřila v metodu „nechat dítě vyplakat“, což bylo v rozporu se vším, co jsem četla o citlivém rodičovství.

Jedno odpoledne, vyčerpaná a zoufalá po sprše, jsem požádala maminku, jestli by mohla na chvíli pohlídat Aničku. Souhlasila, ale pak mě začala kárat za to, že bych měla všechno zvládnout sama. „Za mých časů,“ řekla, „jsme neměli všechny tyhle přístroje a knihy říkající nám, co máme dělat. Prostě jsme to dělali.“

Cítila jsem se poražená a stáhla se do koupelny na rychlou sprchu. Když jsem vyšla ven, našla jsem maminku sedící na gauči a zaujatou televizním pořadem, zatímco Anička plakala v postýlce. Srdce mi kleslo. Tohle nebyla ta pomoc, kterou jsem potřebovala.

Poslední kapkou bylo jedno večer, když Petr přišel z práce domů. Byl viditelně unavený a zeptal se, jestli je večeře hotová. Maminka strávila celý den přípravou složitého jídla, které ještě nebylo hotové. Frustrovaný Petr na mě vyjel za to, že nemám připravené něco jednoduššího. Rozplakala jsem se.

Když mě viděla plakat, zdálo se to být pro maminku probuzením. Vstala, podívala se na mě s mixem zklamání a rezignace a řekla: „Pokud nechceš moji pomoc, stačí říct.“ Než jsem mohla odpovědět, popadla svůj kufr a odešla.

V následujících dnech jsem bojovala ještě více bez jakékoliv pomoci. Dům byl nepořádek, jídla byla nahodile házená dohromady a sotva jsem měla čas na sprchu nebo odpočinek. Ale nějakým zvláštním způsobem to bylo jednodušší než zvládat stres z přítomnosti maminky.

Uvědomila jsem si, že i když je pomoc neocenitelná, musí to být ta správná pomoc. Co jsem potřebovala, byla osoba, která by mě podporovala v mém způsobu dělání věcí, ne vnucovala své vlastní metody a rutiny. Byla to těžká lekce k naučení, ale udělala mě silnější a sebevědomější v mých schopnostech jako matky.