„Odešel a Vzal Všechno: Nečekaná Reakce Mé Tchyně“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že se můj život může změnit tak drasticky během jediného dne. Můj manžel, Marek, a já jsme byli manželé tři roky. Měli jsme krásnou šestiměsíční dceru jménem Lída a žili jsme v útulném pronajatém bytě v klidné čtvrti v Praze. Život se zdál být dokonalý až do dne, kdy se Marek rozhodl odejít.

Bylo úterní ráno, když jsem se probudila a našla na kuchyňském stole vzkaz. Stálo tam: „Omlouvám se, ale už to nemůžu dál dělat. Vzal jsem naše úspory a koupil si vlastní byt. Nepokoušej se mě kontaktovat.“ Srdce mi kleslo, když jsem ta slova četla. Vzal všechno, co jsme si šetřili na naši budoucnost, a nechal mě s ničím jiným než s pronajatým bytem a dítětem na starost.

Cítila jsem směs hněvu, zrady a zoufalství. Jak nám to mohl udělat? Jak mohl opustit svou vlastní dceru? Celý den jsem proplakala a snažila se přijít na to, co dělat dál. Neměla jsem žádnou rodinu poblíž a žádné blízké přátele, na které bych se mohla obrátit. Jediná osoba, která mě napadla, byla Markova matka, Jana.

S Janou jsme nikdy nebyly zvlášť blízké. Vždycky byla ke mně poněkud odtažitá a kritická, ale Lídu milovala. Bez jiných možností jsem se rozhodla jí zavolat a říct jí, co se stalo.

K mému překvapení dorazila Jana do mého bytu do hodiny od mého telefonátu. Vešla dovnitř, podívala se na můj uplakaný obličej a řekla: „Zabal si věci. Ty a Lída půjdete bydlet ke mně.“ Její tón byl pevný a nedával prostor k diskusi.

Snažila jsem se odmítnout s tím, že nechci být na obtíž, ale Jana to nechtěla slyšet. „Nesmysl,“ řekla. „Teď potřebuješ pomoc a já nedovolím, aby moje vnučka trpěla kvůli hlouposti mého syna.“

Neochotně jsem sbalila naše věci a přestěhovala se k Janě. Zpočátku to vypadalo dobře. Jana byla laskavá a podporující, pomáhala mi starat se o Lídu a nabízela slova povzbuzení. Ale jak dny přecházely v týdny, její přístup se začal měnit.

Jana začala dělat jízlivé poznámky o mých rodičovských schopnostech a kritizovala všechno, co jsem dělala. Říkala věci jako: „Kdybys byla lepší manželka, Marek by neodešel,“ nebo „Máš štěstí, že jsem tady, protože to očividně nezvládáš sama.“ Její slova mě hluboce ranila, ale neměla jsem kam jinam jít.

Jednoho večera, po obzvlášť ostré hádce, mi Jana řekla, že mluvila s Markem. Řekl jí, že nechce mít se mnou ani s Lídou nic společného a že plánuje podat žádost o rozvod. Jana navrhla, že by pro Lídu mohlo být nejlepší zůstat u ní natrvalo.

Byla jsem zdrcená. Myšlenka na to, že bych přišla o svou dceru, byla nesnesitelná, ale věděla jsem, že bez finanční podpory nebo stabilního domova možná nebudu mít na výběr. Janina slova mi zněla v hlavě: „Máš štěstí, že jsem tady, abych ti pomohla.“

Nakonec jsem udělala srdcervoucí rozhodnutí nechat Lídu u Jany dočasně, zatímco se pokusím postavit na vlastní nohy. Našla jsem si práci a začala šetřit peníze, ale bolest z odloučení od mé dcery byla téměř nesnesitelná.

Utekly měsíce a podařilo se mi najít malý byt pro sebe. Vrátila jsem se k Janě domů, abych si Lídu vzala zpět domů, ale ona mi to odmítla dovolit. Tvrdila, že stále nejsem schopná se o ni postarat a hrozila právními kroky, pokud se o to pokusím.

Cítila jsem se uvězněná a bezmocná. Můj manžel nás opustil a vzal všechno, co jsme měli, a teď se moje tchyně snažila vzít mi dceru. Budoucnost vypadala bezútěšně a nevěděla jsem, kolik toho ještě dokážu snést.