„Požádala jsem svou snachu o pomoc v kuchyni, ale zůstala s mým synem: Boj o navázání vztahu s ní“

Vždy jsem si myslela, že příběhy o konfliktech mezi tchyní a snachou jsou přehnané. Nemusíte být nejlepšími přáteli, abyste našli společnou řeč, že? Ve svých 60 letech jsem strávila život vírou, že dvě ženy, které milují stejnou osobu, mohou vyřešit jakékoli rozdíly. Tato víra byla minulý víkend otřesena. Tento víkendový výlet mi zůstane v paměti na dlouho.

Můj syn, Jakub, se chystá oslavit 30. narozeniny a nedávno se oženil s Emou, milou mladou ženou, která se zdála být pro něj dokonalá. Rozhodli se strávit víkend v naší rodinné chatě v horách a já byla nadšená, že se k nim připojím. Myslela jsem si, že to bude skvělá příležitost navázat vztah s Emou a lépe ji poznat.

První večer začal docela dobře. Dorazili jsme na chatu, vybalili a usadili se. Vzduch byl svěží a výhled na hory byl dechberoucí. Cítila jsem klid a nadšení z nadcházejícího víkendu.

Když jsme připravovali večeři, požádala jsem Emu, jestli by mi mohla pomoci v kuchyni. „Emo, mohla bys prosím nakrájet sýr na předkrm?“ zeptala jsem se s úsměvem. Podívala se na mě a pak na Jakuba, který prostíral stůl.

„Vlastně bych raději zůstala tady s Jakubem,“ odpověděla zdvořile, ale pevně.

Byla jsem zaskočená. Byla to jednoduchá žádost a nechápala jsem, proč by nechtěla pomoci. Snažila jsem se to přejít a pokračovala v přípravě večeře sama. Ale jak večer pokračoval, nemohla jsem se zbavit pocitu vyloučení.

Druhý den jsme plánovali túru po nedalekých stezkách. Byla jsem nadšená, že s nimi tuto zkušenost sdílím, ale Ema se zdála být vzdálená. Šla napřed s Jakubem a já zůstala pozadu. Snažila jsem se s ní zapříst rozhovor, ale odpovídala krátce a stroze.

V jednom okamžiku jsme se zastavili na přestávku a já se rozhodla problém přímo řešit. „Emo, je všechno v pořádku? Zdáš se být trochu vzdálená,“ řekla jsem jemně.

Podívala se na mě s náznakem podráždění. „Jsem v pořádku. Jen raději trávím čas s Jakubem,“ odpověděla.

Cítila jsem bodnutí bolesti, ale nechtěla jsem tlačit dál. Zbytek túry byl plný nepříjemného ticha.

Ten večer jsme seděli u krbu a já se pokusila ještě jednou navázat vztah s Emou. „Emo, ráda bych slyšela více o tvé práci. Jakub zmínil, že děláš nějakou vzrušující práci,“ řekla jsem s nadějí na rozhovor.

Dala stručný přehled své práce, ale nerozvedla to. Jakub se snažil doplnit mezery, ale bylo jasné, že Ema nemá zájem se mnou moc sdílet.

Víkend pokračoval v tomto napjatém duchu. Každý pokus o navázání vztahu s Emou byl setkán s odporem nebo lhostejností. Když jsme balili na odjezd, cítila jsem se poražená a sklíčená.

Cestou domů jsem nemohla přestat přemýšlet o tom, co se pokazilo. Vždy jsem věřila, že láska a vzájemný respekt mohou překonat jakoukoli propast, ale tato zkušenost mě přiměla tuto víru zpochybnit. Jak mohu vybudovat vztah s někým, kdo nemá zájem o navázání spojení?

Když jsme dorazili domů, Jakub se ke mně otočil a řekl: „Mami, dej tomu čas. Ema potřebuje jen trochu prostoru.“

Přikývla jsem, ale hluboko uvnitř jsem si kladla otázku, zda čas bude stačit. Víkend mě nechal cítit se více izolovanou než kdy předtím. Tak moc jsem chtěla být součástí jejich života, ale zdálo se to jako nepřekonatelný úkol.

Na závěr jsem si uvědomila, že ne všechny vztahy mohou být nuceny nebo snadno opraveny. Někdy musíme navzdory našim nejlepším snahám přijmout, že věci nemusí být takové, jak jsme doufali. A to je těžká pilulka k polknutí.