„Pomáhám své dceři, ale dostávám jen stížnosti“

Vždy jsem se snažila být tou nejlepší matkou pro svou dceru Aničku. Od chvíle, kdy se narodila, jsem se jí věnovala a zajišťovala, aby měla vše, co potřebuje. Pomáhala jsem jí s domácími úkoly, účastnila se všech školních akcí a dokonce organizovala setkání s kamarády. Ale v poslední době se zdá, že všechny mé snahy jsou odměněny jen stížnostmi.

Všechno to začalo před několika měsíci, když Anička začala chodit na druhý stupeň základní školy. Přechod byl pro ni těžký a já jsem dělala vše, co bylo v mých silách, aby to pro ni bylo snazší. Přizpůsobila jsem svůj pracovní rozvrh tak, abych byla doma, když se vrátí ze školy, pomáhala jí s úkoly a dokonce ji přihlásila na mimoškolní aktivity, aby si našla nové kamarády.

Jednoho večera, během naší obvyklé procházky po sousedství, jsme narazily na mladou dívku jménem Terezka a její babičku. Byly nové v oblasti a právě se přistěhovaly o pár domů dál od nás. Terezka byla ve stejném věku jako Anička a rychle se spřátelily. Protože jsme se často vídaly během našich procházek, Terezčina babička a já jsme si začaly pravidelně povídat o životě a našich dětech.

„Jdeš dnes večer ven?“ zeptala se mě jednoho dne Terezčina babička.

„Ne, zůstávám doma a pomáhám Aničce s jejím projektem do přírodopisu,“ odpověděla jsem.

„To je skvělé. Je tak důležité být tu pro ně,“ řekla s teplým úsměvem.

Přes všechny mé snahy se zdála být Anička stále více frustrovaná. Kvůli nejmenším věcem na mě vybuchovala a stěžovala si, že jsem příliš zapojená do jejího života. Snažila jsem se jí dát více prostoru, ale to situaci jen zhoršilo.

Jedno sobotní odpoledne měla Anička záchvat kvůli matematickému problému, který nemohla vyřešit. Sedla jsem si k ní a snažila se jí pomoci, ale ona mě odstrčila.

„Mami, nepomáháš! Jen to zhoršuješ!“ křičela.

Cítila jsem bodnutí bolesti, ale snažila jsem se zůstat klidná. „Jen se ti snažím pomoci, miláčku.“

„No, já tvoji pomoc nepotřebuji! Nech mě být!“ vykřikla a utekla do svého pokoje.

Stála jsem tam, cítíc se bezmocná a poražená. Bez ohledu na to, co jsem udělala, zdálo se, že v jejích očích nedělám nic správně.

Druhý den jsem se rozhodla promluvit si o tom s Terezčinou babičkou během naší procházky. Možná by měla nějakou radu, jak situaci zvládnout.

„Už nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem. „Anička je na mě pořád tak naštvaná.“

„V tomto věku je to těžké,“ řekla soucitně. „Snaží se najít svou nezávislost, ale stále nás potřebují více, než si uvědomují.“

Její slova byla uklidňující, ale problém nevyřešila. V následujících týdnech se situace jen zhoršovala. Aniččiny stížnosti se změnily v plnohodnotné hádky a náš kdysi blízký vztah se zdál být na pokraji zhroucení.

Jednoho večera, po další ostré hádce, si Anička sbalila malou tašku a oznámila, že půjde na nějaký čas bydlet k otci. Srdce mi kleslo, když jsem ji sledovala odcházet ze dveří.

Tu noc jsem strávila sama, přehrávajíc si každý okamžik v hlavě a přemýšlejíc, kde jsem udělala chybu. Vždy jsem se snažila dělat to nejlepší pro ni, ale zdálo se, že mé snahy ji jen odháněly pryč.

V následujících dnech byl dům podivně tichý bez Aniččiny přítomnosti. Strašně mi chyběla, ale věděla jsem, že jí musím dát prostor, který potřebuje. Doufala jsem, že jednoho dne pochopí, že všechno, co jsem dělala, bylo z lásky a starosti o její blaho.

Ale prozatím mi nezbývalo nic jiného než čekat a doufat, že čas zahojí trhlinu mezi námi.