„Budu mít tolik dětí, kolik chci“: Vzdor mé sestry

Moje sestra, Eva, byla vždycky ta rebelka v naší rodině. Vyrůstaly jsme v malém městě v Jižních Čechách a ona byla ta, která si barvila vlasy na zářivé barvy, nechala si udělat tetování a hned po osmnáctinách se odstěhovala do Prahy. Zatímco my ostatní jsme zůstali blízko domova, Eva si šla za svými sny a žila podle svých pravidel. Obdivovali jsme její odvahu, ale také nás to znepokojovalo.

Minulý Den díkůvzdání přišla Eva domů s překvapivým oznámením: byla těhotná se svým třetím dítětem. Její první dvě děti, Max a Lili, už byly dost náročné a věděli jsme, že má problémy vyjít s penězi. Naši rodiče, vždycky praktičtí, vyjádřili své obavy.

„Evo, jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptala se máma jemně. „Vychovávat tři děti ve městě bude těžké.“

Eviny oči se zableskly vzdorem. „Budu mít tolik dětí, kolik chci,“ odsekla. „Tohle je můj život a vy se mi do něj nepleťte.“

Místnost ztichla. Táta si odkašlal a pokusil se s ní rozumně promluvit. „Jen se o tebe bojíme, zlato. Chceme se ujistit, že jsi v pořádku.“

„Jsem v pořádku,“ trvala na svém Eva. „Nepotřebuji vaši pomoc ani vaše názory.“

Napětí bylo hmatatelné. Můj starší bratr Jakub se pokusil odlehčit atmosféru změnou tématu, ale škoda už byla napáchána. Evina slova visela ve vzduchu jako temný mrak.

Během následujících měsíců se věci jen zhoršovaly. Evin vztah s jejím přítelem Tomášem byl stále napjatější. Nebyl připraven na další dítě a dal jasně najevo, že se nechce zapojit. Eva byla odhodlaná zvládnout to sama, ale bylo jasné, že má problémy.

Snažili jsme se ji podporovat na dálku, posílali peníze a nabízeli hlídání dětí, kdykoli to bylo možné. Ale Evina hrdost jí nedovolila přijmout naši pomoc. Trvala na tom, že všechno zvládne sama.

Když se narodilo její třetí dítě, Anička, byla Eva vyčerpaná a přetížená. Zřídka volala nebo navštěvovala a když už ano, byla odtažitá a podrážděná. Ta živá a bezstarostná sestra, kterou jsme znali, jako by mizela před našima očima.

Jednoho večera jsem dostala zoufalý telefonát od Evy. Plakala a sotva byla srozumitelná. „Už to nezvládám,“ vzlykala. „Nevím, co mám dělat.“

Spěchala jsem k jejímu bytu a našla ji sedět na podlaze, obklopenou špinavým prádlem a plačícími dětmi. Bylo jasné, že je na pokraji sil.

„Evo, potřebuješ pomoc,“ řekla jsem jemně. „Nech nás být tu pro tebe.“

Zatřásla hlavou tvrdohlavě. „Nechci vaše soucitu,“ řekla skrz slzy. „Chci jen, abyste mě nechali na pokoji.“

Přes její slova jsem nemohla odejít. Zavolala jsem našim rodičům a Jakubovi a společně jsme Evu přesvědčili, aby se na chvíli vrátila domů s námi. Neochotně souhlasila, ale bylo jasné, že se cítí poražená.

Zpátky v Jižních Čechách se věci moc nezlepšily. Evina deprese se prohloubila a měla problémy navázat vztah s Aničkou. Naši rodiče se snažili ji podporovat, ale napětí v rodině bylo zřejmé.

Jedné noci Eva zmizela beze slova. Hledali jsme všude, ale nenašli jsme po ní žádnou stopu. Dny se změnily v týdny a naše obavy přerostly v zoufalství.

Konečně jsme dostali telefonát z nemocnice v Praze. Eva byla nalezena v bezvědomí v parku, trpěla těžkým vyčerpáním a podvýživou. Žila na ulici, příliš hrdá na to, aby požádala o pomoc.

Přivezli jsme ji zpátky domů, ale škoda už byla napáchána. Eva byla stínem svého bývalého já a naše rodina zůstala zápasit s vinou a smutkem.

Evina vzdorovitá postoj ji stál draho a naše rodina zůstala rozbitá a zlomená.