„Děkuji, ale ne: Babiččina pomoc nebyla to, co jsem potřebovala“

Po vyčerpávajícím 48hodinovém porodu jsem konečně přinesla domů svou dcerku, Klárku. Pobyt v nemocnici byl rozmazaný obraz sestřiček, lékařů a nekonečných rad. Ale teď jsme byly jen já a Klárka v našem malém bytě. Můj manžel, Petr, se musel okamžitě vrátit do práce. Pracuje dlouhé hodiny jako stavbyvedoucí a domů se vrací vyčerpaný, očekávající hotovou večeři.

Vždycky jsem si představovala, že mít dítě naši rodinu sblíží. Moje tchyně, Jana, slíbila, že nám pomůže. Byla v důchodu a bydlela jen pár bloků od nás. Myslela jsem si, že její přítomnost bude požehnáním. Představovala jsem si ji, jak vaří jídla, bere Klárku na procházky v kočárku a pomáhá mi udržovat byt v pořádku.

První den, kdy Jana přišla, přinesla zapečené těstoviny. Byla jsem vděčná a myslela si, že je to dobrý začátek. Ale pak začala přerovnávat moje kuchyňské skříňky bez ptaní. „Tohle ti usnadní práci,“ řekla. Neměla jsem energii se hádat.

Druhý den přišla znovu. Tentokrát se rozhodla vyklidit můj šatník. „Tyhle oblečení už nepotřebuješ,“ prohlásila a házela moje předtěhotenské džíny do pytle na darování. Cítila jsem záchvěv frustrace, ale mlčela jsem.

Třetí den se Jana rozhodla přestavět obývací pokoj. „Tento prostor potřebuje ženský dotek,“ řekla a přesouvala nábytek, zatímco Klárka plakala ve své postýlce. Snažila jsem se kojit a cítila jsem se přemožená hlukem a chaosem.

Konečně jsem našla odvahu požádat ji o konkrétní pomoc. „Jano, mohla bys prosím vzít Klárku na procházku? Potřebuji se osprchovat a možná si trochu odpočinout.“

Jana se na mě podívala, jako bych ji požádala o výstup na Mount Everest. „Nemyslím si, že je to nutné,“ řekla. „Měla bys to zvládnout sama.“

Byla jsem ohromená. „Ale říkala jsi, že chceš pomoci,“ odpověděla jsem.

„Pomáhám,“ trvala na svém. „Jen to neoceníš.“

Ten večer přišel Petr domů a našel mě v slzách. Snažil se mě utěšit, ale nechápal hloubku mé frustrace. „Máma se jen snaží pomoci,“ řekl. „Měla bys být vděčná.“

Vděčná? Cítila jsem všechno možné jen ne vděčnost. Cítila jsem se uvězněná a sama. Další den přišla Jana s plechovkami barvy a štětci. „Myslela jsem si, že bychom mohly přemalovat dětský pokoj,“ oznámila.

Praskla jsem. „Jano, nepotřebuji přemalovat dětský pokoj! Potřebuji pomoc s Klárkou! Potřebuji někoho, kdo uvaří večeři nebo ji pohlídá, abych si mohla odpočinout!“

Jana vypadala zraněně. „Dobře,“ řekla chladně. „Pokud nechceš mou pomoc, odejdu.“

A odešla. Vyšla ze dveří bez dalšího slova.

Následující dny byly ještě těžší. Bez Janiny přítomnosti, i když byla nesprávně zaměřená, jsem se cítila úplně izolovaná. Petr pokračoval v dlouhých pracovních hodinách a já se snažila zvládnout nároky novorozence a domácích prací.

Jednou v noci, když jsem houpala Klárku ke spánku, uvědomila jsem si, že někdy pomoc není užitečná, pokud není taková, jakou potřebujete. Přála jsem si jiný druh podpory—naslouchající ucho, teplé jídlo nebo prostě někoho, kdo by držel mé dítě, zatímco bych si na chvíli odpočinula.

Ale taková pomoc nikdy nepřišla.