„Můj Manžel a Švagrová Rozhodli, že Budu Hlídání Jejího Dítěte“: Říkají, že Už Jsem na Mateřské Dovolené

Anna seděla v obývacím pokoji a chovala svou novorozenou dceru Elišku v náručí. Jemné zvuky dítěte byly uklidňujícím kontrastem k bouři, která se jí honila hlavou. Právě skončila telefonát se svým manželem Petrem a rozhovor ji nechal cítit se jak naštvanou, tak bezmocnou.

Petr jí volal, aby jí oznámil, že jeho sestra Jana potřebuje někoho, kdo by se postaral o jejího dvouletého syna Marka na několik týdnů. Jana získala dočasnou práci mimo město a nemohla najít hlídání na tak krátké upozornění. Petr Janu ujistil, že Anna bude více než ráda pomoci, protože už je na mateřské dovolené.

Anna nemohla uvěřit tomu, co slyší. „Petře, mám novorozeně, o které se musím starat. Jak mám zvládnout další dítě?“ protestovala.

„No tak, Anno. Už jsi doma. O kolik těžší může být starat se o jedno dítě navíc?“ odpověděl Petr odmítavě.

Anna pocítila vlnu frustrace. Nešlo jen o fyzickou únavu; šlo o princip. Měla plné ruce práce s Eliškou a jejich dvěma staršími dětmi ve věku čtyř a šesti let. Přidání dalšího dítěte do mixu bylo nejen nepraktické, ale také nespravedlivé.

„Petře, nejde jen o to být doma. Jde o to, že Jana by měla být zodpovědná za své vlastní dítě. Nejsem bezplatná hlídací služba,“ argumentovala Anna.

Ale Petr její obavy smetl ze stolu s tím, že rodina si pomáhá a že to bude jen na pár týdnů. Hovor ukončil tím, že zítra přivede Marka.

Anna se cítila v pasti. Milovala svého manžela a chápala důležitost rodiny, ale tohle bylo příliš. Zbytek dne strávila v mlze, snažíc se najít řešení. Zvažovala zavolat Janě přímo a vysvětlit jí svou situaci, ale věděla, že by to jen způsobilo další napětí.

Druhý den ráno dorazil Petr s Markem v závěsu. Anna se přinutila k úsměvu při jejich přivítání, ale uvnitř zuřila. Petr ji políbil na tvář a zašeptal: „Děkuji ti za to. Pro Janu to hodně znamená.“

Jakmile Petr odešel do práce, Marek začal plakat po své matce. Anna se ho snažila uklidnit, zatímco žonglovala s Eliškou a starala se o své další děti. Den byl rozmazaný směsicí přebalování, krmení a záchvatů vzteku. Když se Petr vrátil domů, Anna byla vyčerpaná a emocionálně vyčerpaná.

„Jaký jsi měla den?“ zeptal se Petr vesele.

Anna na něj zlostně pohlédla. „Byl to noční můra, Petře. Nemůžu to zvládnout.“

„Přeháníš,“ řekl odmítavě. „Je to jen na pár týdnů.“

Ale těch pár týdnů se zdálo jako věčnost. Každý den byl boj a Anna cítila rostoucí zášť vůči Petrovi i Janě. Měla pocit, že její potřeby a pocity jsou zcela ignorovány.

Jednoho večera, po uložení všech dětí do postele, se Anna konečně zhroutila. Konfrontovala Petra s slzami stékajícími po tváři. „Už to nemůžu dál dělat, Petře. To není fér vůči mně ani našim dětem.“

Petr vypadal zaskočeně, ale stále nezdálo se, že by chápal vážnost situace. „Už to skoro končí, Anno. Jen vydrž.“

Ale Anna už nemohla vydržet déle. Stres si vybíral svou daň na jejím zdraví i na jejím vztahu s Petrem. Cítila se izolovaná a bez podpory.

Na konci Jana přijela a vzala si Marka zpět, ale škoda už byla napáchána. Vztah Anny s Petrem byl napjatý a ona cítila přetrvávající zášť, která jen tak nezmizí. Tato zkušenost jí ukázala, že někdy rodinné povinnosti mohou lidi přivést na pokraj jejich sil a ne každý příběh má šťastný konec.