„Když Můj Otec Zemřel, Skončil Jsem v Pěstounské Péči: Ale Moje Macecha Mě Vzala Zpět“

Když moje matka zemřela, můj svět se zhroutil. Bylo mi teprve deset let a můj otec, Karel, nezvládl zármutek. Uchýlil se k alkoholu, aby otupil bolest, a nechal mě, Šimona, abych se o sebe postaral sám. Náš kdysi teplý a milující domov se stal místem zanedbávání a smutku.

Táta býval pracovitý muž, vždy se staral o to, abychom měli vše, co potřebujeme. Ale po smrti mámy přišel o práci a většinu dní trávil pitím. Účty se hromadily a brzy jsme neměli elektřinu ani tekoucí vodu. Pamatuji si, jak jsem se vracel ze školy domů a nacházel prázdnou lednici a nepořádek v domě. Snažil jsem se udržet věci pohromadě, ale pro desetiletého chlapce to bylo příliš.

Často jsem chodil spát hladový, s jen tenkou dekou na zahřátí. Moje oblečení bylo špinavé a roztrhané a já se styděl požádat o pomoc. Moji učitelé si všimli mého zhoršujícího se výkonu ve škole a mého neupraveného vzhledu, ale já se styděl říct jim, co se děje doma.

Jednoho dne k nám domů přišla sociální pracovnice jménem Anna. Dostala zprávy od znepokojených sousedů o našich životních podmínkách. Když viděla stav našeho domova a můj stav, věděla, že musí jednat. Vysvětlila mi, že budu umístěn do pěstounské péče, dokud se můj otec nedá dohromady.

Byl jsem převezen do pěstounského domova vedeného laskavou ženou jménem Kateřina. Snažila se mě přivítat, ale nemohl jsem setřást pocit opuštění. Chyběl mi můj otec, i přes jeho chyby, a toužil jsem po dnech, kdy byla naše rodina celá.

Kateřina mě zapsala do nové školy a zajistila mi čisté oblečení a dostatek jídla. Snažila se poskytnout pocit stability, ale nemohl jsem se zbavit pocitu outsidera. Ostatní děti ve škole o mně šeptaly za mými zády a já měl problémy najít si přátele.

Uběhly měsíce a od mého otce nepřišla žádná zpráva. Začal jsem ztrácet naději, že pro mě někdy přijde. Pak jednoho dne, z ničeho nic, se v pěstounském domově objevila moje macecha Alena. Byla vdaná za mého otce předtím, než potkal moji matku, a po celá léta zůstali přáteli.

Alena mi řekla, že slyšela o mé situaci a chtěla mě vzít k sobě. Slíbila mi, že mi poskytne stabilní domov a pomůže mi postavit se na nohy. Zoufalý po pocitu sounáležitosti jsem souhlasil, že s ní půjdu.

Zpočátku bylo bydlení s Alenou úlevou. Zajistila mi vše potřebné a snažila se mě začlenit do své rodiny. Ale jak čas plynul, ukázalo se, že má své vlastní problémy. Alena čelila finančním potížím a osobním problémům, které jí ztěžovaly poskytování stability, kterou slíbila.

Začal jsem opět upadat do starých zvyků zanedbávání a izolace. Aleniny sliby lepšího života začaly působit jako prázdná slova. Chyběl mi můj otec více než kdy jindy, i když jsem věděl, že není schopen se o mě postarat.

Jedné noci, po obzvlášť těžkém dni ve škole, jsem zaslechl Alenu mluvit po telefonu. Plakala a říkala někomu, že už nezvládne odpovědnost za péči o mě. Srdce mi kleslo, když jsem si uvědomil, že opět čelím nejisté budoucnosti.

Druhý den ráno mě Alena posadila a vysvětlila mi, že mě bude muset vrátit do pěstounské péče. Omluvila se a řekla mi, že to není moje vina, ale nemohl jsem si pomoct a cítil jsem se jako břemeno. Když jsem si balil věci, cítil jsem hluboký pocit zoufalství.

Návrat do pěstounské péče působil jako krok zpět. Cyklus nestability a zanedbávání se zdál nekonečný. Toužil jsem po pocitu sounáležitosti a bezpečí, ale vždy to bylo jen na dosah ruky.

Když jsem tu noc ležel v posteli a zíral na neznámý strop dalšího pěstounského domova, nemohl jsem si pomoct a přemýšlel jsem, jestli se věci někdy zlepší. Tíha ztráty a opuštění na mě doléhala a já bojoval najít naději ve světě, který se zdál odhodlaný mě zklamat.