„Dokud se s ním nerozvede, nedostane od nás ani korunu“: Řekla jsem své dceři, že jí už nepomůžu, dokud neopustí svého líného manžela

Jmenuji se Alena a jsem matkou dvou dospělých dětí. Moje dcera Karolína byla vždycky mým miláčkem. Byla skvělou studentkou, milující sestrou svého bratra Lukáše a pečující dcerou. Ale od té doby, co se provdala za Jakuba, její život se obrátil k horšímu.

Jakub se zdál být slušným chlapem, když se poprvé setkali. Byl okouzlující, zdvořilý a měl velké sny. Ale sny neplatí účty a šarm nevychovává děti. Poslední rok Jakub pracuje na částečný úvazek tu a tam, nikdy si neudrží stabilní práci. Mezitím Karolína nese břemeno výchovy jejich dvou malých dětí a udržování domácnosti nad vodou.

Karolína je momentálně na mateřské dovolené po narození jejich druhého dítěte. To znamená, že nemůže pracovat na plný úvazek a jejich finanční situace se stala ještě nejistější. Můj manžel Robert a já jsme jim finančně pomáhali, ale začíná to vypadat, že podporujeme Jakubovu lenost.

Robert a já jsme o tom vedli nespočet hádek. On věří, že bychom měli pokračovat v podpoře Karolíny kvůli našim vnoučatům. Ale já nemůžu jen tak přihlížet, jak moje dcera trpí, zatímco její manžel nedělá nic pro zlepšení jejich situace. Není to fér vůči ní ani vůči dětem.

Minulý týden jsem dosáhla svého bodu zlomu. Karolína mi volala v slzách, protože si nemohli dovolit zaplatit nájem. Jakub ztratil další práci na částečný úvazek a hrozilo jim vystěhování. Řekla jsem jí, že jim pomůžu naposledy, ale jen pokud slíbí, že opustí Jakuba.

„Mami, nemůžu ho jen tak opustit,“ řekla třesoucím se hlasem. „Je otcem mých dětí.“

„Chápu to, Karolíno,“ odpověděla jsem se snahou udržet svůj hlas klidný. „Ale zasloužíš si lepší život než tento. Zasloužíš si partnera, který tě bude podporovat a starat se o děti, ne někoho, kdo tě táhne dolů.“

Karolína chvíli mlčela. Slyšela jsem její vzlykání na druhém konci linky. Nakonec promluvila.

„Budu o tom přemýšlet,“ řekla tiše.

Převedla jsem jí peníze na nájem, ale jasně jsem jí řekla, že to bylo naposledy. Robert byl rozzuřený, když zjistil, co jsem Karolíně řekla. Obvinil mě z pokusu rozbít jejich rodinu.

„Nesnažím se rozbít jejich rodinu,“ řekla jsem mu. „Snažím se zachránit naši dceru před životem v utrpení.“

Dny se změnily v týdny a od Karolíny nepřišla žádná zpráva o tom, že by opustila Jakuba. Pokračovala ve svém boji, žonglovala s nároky mateřství a stresem z jejich finanční situace. Jakub zůstal stejně líný jako vždy, neprojevoval žádné známky toho, že by chtěl podpořit svou rodinu.

Jednoho večera nám zavolal Lukáš. Právě navštívil Karolínu a našel ji ve stavu naprostého zoufalství. Byla vyčerpaná fyzicky i emocionálně.

„Mami, tati,“ řekl Lukáš s obavami v hlase. „Karolína potřebuje pomoc. Pokud to takhle bude pokračovat, nezvládne to.“

Cítila jsem v hrudi bodnutí viny. Možná jsem na ni byla příliš tvrdá. Ale také jsem věděla, že pokračování v finanční podpoře by jen prodlužovalo cyklus.

„Lukáši,“ řekla jsem tiše, „nemůžeme je stále zachraňovat. Karolína musí udělat rozhodnutí pro své vlastní dobro a pro dobro svých dětí.“

Lukáš si těžce povzdechl. „Vím to, mami. Ale je těžké ji takhle vidět trpět.“

Jak měsíce plynuly, situace Karolíny se nezlepšovala. Zůstala uvězněná v manželství s mužem, který odmítal převzít odpovědnost za svou rodinu. Náš vztah se stal napjatým, protože mi vyčítala, že jí neposkytuji finanční podporu.

Na konci Karolína nikdy neopustila Jakuba. Pokračovala ve svém boji a vychovávala své děti v nestabilním prostředí. Trhalo mi to srdce ji takhle vidět, ale věděla jsem, že někdy je tvrdá láska nezbytná.

Mohu jen doufat, že jednoho dne Karolína najde sílu udělat změnu pro sebe a své děti. Do té doby mohu jen za ni modlit a nabízet jí svou emocionální podporu.