„Můj Manžel Neví Nic o Naší Dceři: Nezná Ani Její Věk nebo Alergie“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že by moje manželství mohlo dopadnout takto. Když jsem se s Petrem poprvé setkala, zdál se být dokonalým partnerem—milý, pozorný a připravený založit rodinu. Ale jak roky plynuly, ukázalo se, že jeho výchova v něm zakořenila hluboce problematické názory na role rodičů.

Petrova matka, Milena, ho vždy rozmazlovala a chovala se k němu tak, jako by nemohl udělat nic špatného. Neustále mu opakovala, že muži by se měli soustředit na kariéru, zatímco ženy se starají o domácnost a děti. Neuvědomila jsem si, jak hluboko jsou tyto názory zakořeněné, dokud se nám nenarodila Anička.

Od chvíle, kdy jsme přinesli Aničku domů z nemocnice, se Petr distancoval od jakýchkoli rodičovských povinností. Říkal věci jako: „To je práce matky,“ nebo „Moje máma se o nás vždycky starala; to je to, co ženy mají dělat.“ Zpočátku jsem si myslela, že potřebuje čas na přizpůsobení se otcovství, ale jak Anička rostla, bylo jasné, že nemá v úmyslu se změnit.

Anička má nyní šest let a chodí do první třídy. Je to bystré a zvídavé dítě s láskou k malování a alergií na arašídy. To jsou základní informace o naší dceři, které by měl každý rodič znát, ale Petr zůstává nevědomý. Nezná jméno její učitelky, její oblíbenou barvu ani její věk. Je srdcervoucí vidět, jak málo se zapojuje do jejího života.

Jednoho dne přišla Anička ze školy s obrázkem, který nakreslila pro Petra. Byla tak nadšená, že mu ho ukáže, ale když mu ho podala, sotva na něj pohlédl a vrátil se k telefonu. Výraz zklamání na její tváři byl téměř nesnesitelný. Snažila jsem se s ním o tom později večer mluvit, ale odbyl mě s tím, že je příliš unavený z práce.

Nejhorší na tom je, že Milena jeho chování podporuje. Často volá, aby zjistila, jestli je Petr v pořádku a jestli se o něj dobře starám. Nikdy se neptá na Aničku nebo na mě. Když se snažím vyjádřit své frustrace, obviňuje mě z nevděčnosti a přílišných nároků. „Petr tvrdě pracuje, aby vás uživil,“ říká. „Nejméně co můžeš udělat, je starat se o domácnost a dítě.“

Je to frustrující slyšet tato slova opakovaná jak mým manželem, tak jeho matkou. Dělají mi pocit, že selhávám jako manželka a matka, když ve skutečnosti dělám vše pro to, abych udržela naši rodinu pohromadě. Zajišťuji všechny potřeby Aničky—lékařské prohlídky, školní schůzky, hry s kamarády—zatímco také spravuji domácnost a pracuji na částečný úvazek.

Bezpočetkrát jsem se snažila dostat Petra více zapojeného. Navrhovala jsem rodinné výlety, organizovala aktivity pro otce a dceru a dokonce ho nechala samotného s Aničkou na krátké období v naději, že se ujme své role. Ale nic se nemění. Zůstává odtažitý a nezaujatý.

Emocionální dopad tohoto všeho je obrovský. Cítím se jako samoživitelka ve všech ohledech kromě právního stavu. Anička si zaslouží otce, který zná její oblíbenou pohádku na dobrou noc a pamatuje si její narozeniny bez připomínky. Zaslouží si otce, který se zajímá natolik, aby se naučil o jejích alergiích a co ji rozesměje.

Dospěla jsem k bodu zlomu. Neustálý boj o to dostat Petra zapojeného mě vyčerpává a začínám přemýšlet, jestli má smysl v tomto manželství zůstávat. Nechci, aby Anička vyrůstala s představou, že takto má rodina vypadat—vzdálený otec a přetížená matka.

Jak moc mě bolí to zvážit, myslím si, že možná nastal čas opustit Petra. Kvůli Aničce a mé vlastní duševní pohodě potřebujeme nový začátek, kde můžeme budovat život bez těchto zastaralých a škodlivých názorů na role rodičů. Není to šťastný konec, který jsem si představovala při svatbě, ale někdy je nejlepší věc odejít.