„Až Tvoji Rodiče Nebudou, Budeš Litovat Svých Činů: Prosba Manželky“

Alena seděla na okraji postele a nervózně si kroutila lem šatů. Pohlédla na Jakuba, který byl zaneprázdněn prohlížením telefonu, zdánlivě nevnímající napětí v místnosti. Byli manželé teprve šest měsíců, ale stín jejich svatebního dne stále visel nad jejich vztahem.

„Jakube,“ začala Alena tiše, „musíme si promluvit o tvých rodičích.“

Jakubova tvář okamžitě ztvrdla. „Není o čem mluvit, Aleno. Rozhodl jsem se.“

„Ale jsou to tvoji rodiče,“ trvala na svém. „Zasloužili si být na našem zvláštním dni.“

Jakub si povzdechl a odložil telefon. „Ty to nechápeš. Nikdy mě nepodporovali, ani jednou. Ani neschvalovali, že se vezmeme.“

Aleně se pro něj sevřelo srdce. Věděla, že jeho vztah s rodiči byl vždy napjatý, ale nemohla se zbavit pocitu, že jejich vyloučení ze svatby byla chyba. „Vím, že ti ublížili, ale úplně je vyloučit není řešení.“

Jakub vstal a přešel k oknu, zíraje na světla města. „Ty nevíš, jaké to je, Aleno. Nikdy tu pro mě nebyli. Ne když jsem je nejvíc potřeboval.“

Alena se k němu připojila u okna a jemně mu položila ruku na rameno. „Ale co když se jim něco stane? Co když už nikdy nebudeš mít šanci to napravit?“

Jakub setřásl její ruku a otočil se k ní čelem, oči plné hněvu a bolesti. „Nepotřebuji je ve svém životě. Mám tebe.“

Aleně se do očí nahrnuly slzy. Milovala Jakuba hluboce, ale nemohla ignorovat ten neodbytný pocit, že jednoho dne bude tohoto rozhodnutí litovat. „Nechci jen, abys měl nějaké lítosti, Jakube.“

Zavrtěl hlavou a odešel pryč, nechávajíc Alenu stát samotnou u okna. Otřela si slzy a zhluboka se nadechla. Věděla, že tento rozhovor není u konce, ale také věděla, že pokud na něj bude příliš tlačit, jen to zhorší.

Uplynuly měsíce a téma Jakubových rodičů zůstalo citlivým bodem v jejich manželství. Alena se to snažila občas jemně nadhodit, ale Jakub ji vždycky umlčel. Vrhl se do práce, trávil dlouhé hodiny v kanceláři a domů se vracel pozdě v noci.

Jednoho večera, když Alena připravovala večeři, zazvonil telefon. Zvedla ho s očekáváním, že to bude jeden z jejích přátel nebo členů rodiny. Místo toho ji na druhém konci přivítal vážný hlas.

„Je to Alena?“ zeptal se hlas.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla Alena a srdce jí začalo bušit.

„Tady doktor Novák z nemocnice svaté Anny. Bohužel mám špatné zprávy o Jakubových rodičích.“

Aleně se zatajil dech. „Co se stalo?“

„Došlo k nehodě,“ vysvětloval doktor Novák jemně. „S lítostí vám musím oznámit, že oba Jakubovi rodiče zemřeli.“

Aleně se zatočila hlava a snažila se zprávu vstřebat. Poděkovala doktoru Novákovi a zavěsila telefon s třesoucíma se rukama. Jak to řekne Jakubovi?

Když se ten večer Jakub vrátil domů, Alena viděla únavu vyrytou v jeho tváři. Vzala ho za ruku a vedla ho na pohovku, kde si vedle něj sedla.

„Jakube,“ začala tiše, „mám pro tebe zprávu.“

Pohlédl na ni s obavami. „Co se děje?“

Zhluboka se nadechla a stiskla mu ruku. „Došlo k nehodě. Tvoji rodiče… nepřežili.“

Jakubova tvář zbledla a nevěřícně na ni zíral. „Ne… to nemůže být pravda.“

Alena přikývla, slzy jí stékaly po tváři. „Je mi to moc líto, Jakube.“

Odtáhl se od ní a zabořil tvář do dlaní, tělo se mu třáslo vzlyky. Alena ho pevně objala a držela ho, zatímco plakal.

V následujících dnech byl Jakub jen stínem svého bývalého já. Sotva mluvil, sotva jedl a většinu času trávil zavřený ve své ložnici. Alena se snažila ho podpořit, ale věděla, že nemůže udělat nic, co by zmírnilo jeho bolest.

Jednoho večera, když seděli spolu v tichu, Jakub konečně promluvil. „Měl jsem je pozvat,“ zašeptal. „Měl jsem to napravit.“

Aleně se pro něj zlomilo srdce a pevně mu stiskla ruku. „Není to tvoje vina, Jakube.“

Ale hluboko uvnitř věděla, že tuto lítost si ponese po zbytek svého života.