„Místo aby se sám staral o své dítě, obrátil se na svou matku“: Můj přítel mi řekl, že je to moje vina

Anna vždy byla typ člověka, který dával přednost ostatním před sebou. Ve 29 letech byla novou matkou na mateřské dovolené, snažila se zvládnout složitosti mateřství a zároveň udržet zdání normálnosti ve vztahu se svým manželem, Petrem. Anna vždy chtěla být dokonalou partnerkou, takovou, která nikdy nezatěžuje svého manžela svými problémy. Ale po narození jejich syna, Davida, se věci změnily způsobem, který nečekala.

Petr byl během jejího těhotenství vždy podporující, chodil na předporodní kurzy a pomáhal zařizovat dětský pokoj. Ale jakmile se David narodil, jeho přístup se změnil. Zdál se být vzdálený, více zaměřený na svou práci a méně zapojený do každodenních povinností péče o novorozence. Anna se cítila přetížená, balancovala mezi bezesnými nocemi a nekonečným přebalováním plenek, zatímco Petr se stahoval do své kanceláře nebo chodil ven s přáteli.

Jednoho večera, po obzvlášť vyčerpávajícím dni, se Anna svěřila své kamarádce Kláře po telefonu. „Prostě to nechápu,“ řekla s praskajícím hlasem. „Petr byl tak nadšený z toho, že bude otcem, ale teď to vypadá, jako by se odpojil.“

Klára trpělivě poslouchala, než odpověděla. „Anno, nerada to říkám, ale možná je to proto, že jsi vždycky chtěla dělat všechno sama. Možná si myslí, že jeho pomoc nepotřebuješ.“

Anna pocítila záchvěv viny. Opravdu způsobila, že se Petr cítil zbytečný? Rozhodla se s ním ten večer promluvit. „Petře, potřebuji tvoji pomoc s Davidem,“ řekla tiše, když si sedli k večeři. „Nemůžu to zvládnout sama.“

Petr vzhlédl od talíře, jeho výraz byl nečitelný. „Vím, že je to těžké, Anno, ale já mám taky hodně na talíři. Možná bychom měli požádat moji mámu o pomoc.“

Annino srdce kleslo. Doufala v větší zapojení od Petra, ne v to, že přenese odpovědnost na někoho jiného. Ale byla příliš unavená na hádku. Následující den přijela Petrova matka, Jana, aby pomohla s Davidem.

Jana byla laskavá a zkušená, ale její přítomnost jen zdůrazňovala Petrovu nepřítomnost. Anna se cítila stále více izolovaná, jak Jana přebírala mnoho úkolů, které doufala, že bude sdílet s Petrem. Sledovala, jak se Petr stále více vzdaluje, tráví více času v práci a méně doma.

Týdny se změnily v měsíce a Annina frustrace rostla. Cítila se jako svobodná matka i přes to, že byla vdaná. Jedno odpoledne, když byla Jana venku zařizovat pochůzky, Anna propukla v slzy. Znovu zavolala Kláře, zoufalá po radě.

„Kláro, nevím co dělat,“ vzlykala. „Petr nikdy není doma a já mám pocit, že ztrácím sama sebe.“

Klára na druhém konci linky povzdechla. „Anno, musíš s ním mít vážný rozhovor. Tohle není udržitelné.“

Ten večer Anna znovu konfrontovala Petra. „Petře, musíme si promluvit,“ řekla pevně. „Nemůžu to dál zvládat sama. Potřebuji tě víc přítomného.“

Petr se na ni podíval, jeho oči byly unavené ale rozhodné. „Anno, chápu že máš problémy, ale já se taky snažím co nejlépe. Možná bychom měli zvážit najmutí chůvy.“

Anna pocítila vlnu zoufalství. Bylo jasné, že Petr nebyl ochoten zapojit se tak, jak doufala. Uvědomila si, že jejich vztah se možná nikdy nevrátí do toho, co býval.

Na konci se Anna rozhodla soustředit na sebe a Davida. Hledala podporu u ostatních matek a našla útěchu v tom, že nebyla sama ve svých problémech. Ale propast mezi ní a Petrem zůstala, bolestná připomínka toho, že někdy láska a snaha nestačí k překlenutí rozdílů.