„Když Táta Vyhodil Mámu, Vzpomněla si, že Má Mě“

Když Táta Vyhodil Mámu, Vzpomněla si, že Má Mě

Život má způsob, jak vám házet klacky pod nohy, když to nejméně čekáte. Pro naši rodinu se zdálo, že rány přicházely jedna za druhou. Jmenuji se Anna a toto je příběh o tom, jak jsme s mámou Evou proplouvaly jedněmi z nejtěžších období našich životů.

Všechno to začalo, když se můj táta, Jan, rozhodl, že má naší rodiny dost. Jednoho večera, po zvlášť vyhrocené hádce, si sbalil věci a odešel. Neopustil jen dům; opustil nás. Máma byla zdrcená. Vždycky byla tím lepidlem, které drželo naši rodinu pohromadě, a teď se rozpadala.

Aby toho nebylo málo, děda Karel zemřel pár měsíců předtím. Byl to pilíř naší rodiny, ten, kdo vždy věděl, co dělat. Bez něj jsme se cítili ztraceni. Teta Alena se snažila pomoci, ale měla své vlastní problémy. Její vztahy nikdy nefungovaly a ona sama měla co dělat, aby udržela svůj život pohromadě.

Bez mužů v naší rodině bylo na mámě a tetě Aleně, aby nás uživily. Obě pracovaly dlouhé hodiny ve svých zaměstnáních. Máma pracovala jako zdravotní sestra a brala si dvojité směny, kdykoli mohla. Teta Alena pracovala v místní jídelně a často si brala další směny, aby pomohla zaplatit účty.

Přes jejich snahu to bylo těžké. Musely jsme se odstěhovat z našeho domu do malého bytu na druhé straně města. Nebylo to nic moc, ale bylo to všechno, co jsme si mohly dovolit. Čtvrť byla drsná a často jsem se necítila bezpečně při cestě domů ze školy.

Máma se snažila udržet věci pro mě normální, ale bylo jasné, že bojuje. Přicházela domů vyčerpaná a sotva držela oči otevřené. Snažila jsem se pomáhat jak jen to šlo, vařila večeři a dělala domácí úkoly bez toho, aby mě někdo musel prosit. Ale nikdy to nepřišlo dostatečné.

Jednou v noci jsem zaslechla mámu mluvit s tetou Alenou po telefonu. Plakala a říkala, že neví, jak dlouho ještě vydrží. Teta Alena se ji snažila uklidnit, ale i v jejím hlase byla slyšet pochybnost.

Jak čas plynul, věci se jen zhoršovaly. Máma začala pít, aby zvládla stres. Netrvalo dlouho a přišla o práci v nemocnici. Bez jejího příjmu jsme si nemohly dovolit nájem našeho bytu. Byly jsme vystěhovány a musely jsme se přestěhovat k tetě Aleně.

Život u tety Aleny byl stísněný a nepohodlný. Její byt byl ještě menší než ten náš a sotva tam bylo místo pro všechny. Napětí bylo vysoké a hádky se staly každodenní záležitostí.

Snažila jsem se být co nejvíce mimo cestu, trávila většinu času v knihovně nebo s přáteli. Ale bylo těžké uniknout realitě naší situace. Mámino pití se zhoršovalo a stala se více vzdálenou. Měla jsem pocit, že ji také ztrácím.

Jednoho dne jsem přišla ze školy a našla mámu v bezvědomí na gauči. Prázdné lahve byly rozházené kolem ní. Snažila jsem se ji probudit, ale nešlo to. V panice jsem zavolala tetu Alenu do práce. Rychle přijela domů a zavolala sanitku.

Mámu odvezli do nemocnice a přijali ji kvůli otravě alkoholem. Doktoři říkali, že měla štěstí, že je naživu. Teta Alena a já jsme ji navštěvovaly každý den, ale bylo jasné, že se nezlepšuje. Odmítala jít na odvykací kúru a tvrdila, že může přestat sama.

Nakonec byla máma propuštěna z nemocnice a poslána domů k nám. Ale věci se nezlepšily. Pokračovala v pití a její zdraví se rychle zhoršovalo. Jedno ráno jsem ji našla nereagující v posteli. Tentokrát už nebylo možné ji zachránit.

Ztráta mámy byla nejtěžší věc, kterou jsem kdy zažila. Teta Alena se snažila o mě postarat co nejlépe mohla, ale nebylo to stejné. Prázdnota po mámině odchodu byla nemožná zaplnit.

Život má způsob, jak vás zkoušet způsoby, které jste si nikdy nepředstavovali. Pro mě to znamenalo vyrůstat bez otce a ztratit matku příliš brzy. Ale skrze to všechno jsem se naučila, že rodina není jen o krvi; je to o lidech, kteří stojí při vás, když všechno ostatní padá.