Když láska bolí: Tajemství, které změnilo všechno

„Davide, prosím tě, už zase jdeš na noční?“ Luciin hlas zněl unaveně, když jsem si v předsíni navlékal pracovní boty. „Musím, Lucie. Vždyť víš, že bez těch směn v pekárně bychom nezaplatili ani nájem,“ odpověděl jsem a snažil se skrýt únavu, která mě už týdny sžírala. Lucie se na mě podívala pohledem, ve kterém se mísila lítost a vzdálenost. Něco bylo jinak. Už několik týdnů byla odtažitá, často se vymlouvala na práci nebo únavu. Ale já jsem to přičítal stresu – kdo by v dnešní době nebyl vystresovaný?

Celý život jsem dřel. Ráno sklad v supermarketu, večer pekárna na Smíchově. Vždycky jsem věřil, že když budu makat, jednou si s Lucií pořídíme vlastní byt a možná i rodinu. Byla pro mě vším. Když jsme spolu začínali, smáli jsme se i přes prázdnou lednici a rozbitou pračku. Jenže poslední dobou jsem měl pocit, že žiju s cizincem.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív. Šéf mě pustil kvůli rozbitému stroji. Těšil jsem se, že překvapím Lucii večeří – koupil jsem její oblíbené šunkofleky. Odemkl jsem dveře a uslyšel tlumené hlasy z ložnice. Srdce mi bušilo až v krku. „To nejde, nesmíš mi už psát,“ šeptala Lucie do telefonu. „David nic netuší… Ano, mám ho ráda, ale…“ Ztuhl jsem. Slyšel jsem dost.

V hlavě mi hučelo. Nechtěl jsem být ten žárlivý blbec, co špehuje partnerku, ale něco mě nutilo zjistit víc. Další dny jsem si všímal detailů – její nervozity, tajných zpráv na mobilu, častých pozdních návratů domů. Když jsem se zeptal, vždycky měla připravenou výmluvu: „Byla jsem s kolegyní na víně,“ nebo „Zdržela mě porada.“

Jednou večer jsem našel její mobil na stole. Nechtěl jsem ho brát do ruky, ale zvědavost byla silnější než svědomí. Heslo bylo stejné jako vždy – datum našeho výročí. Otevřel jsem zprávy a uviděl konverzaci s někým jménem Tomáš. Srdce mi spadlo do kalhot. „Chybíš mi,“ psal jí Tomáš. „Nemůžu bez tebe být.“ A ona mu odepisovala: „I mně chybíš… Ale nevím, jak to mám Davidovi říct.“

Zhroutil jsem se na gauč a nevěděl, jestli mám brečet nebo křičet. V hlavě mi běžely všechny ty roky společného života – všechny ty směny navíc, všechny ty kompromisy a sny o budoucnosti. Byla to všechno lež? Nebo jen část pravdy?

Dny plynuly a já hrál divadlo. Nedokázal jsem jí to říct do očí – bál jsem se odpovědi. Ale jednoho večera už to nešlo dál. Seděli jsme u stolu a Lucie mlčky míchala čaj.

„Lucie… kdo je Tomáš?“ zeptal jsem se tiše.

Zbledla jako stěna. „Jak… jak to myslíš?“

„Četl jsem tvoje zprávy. Vím o vás.“

Dlouho mlčela. Pak začala plakat – tiše, bez hysterie, jen jí tekly slzy po tváři.

„Promiň mi to… Nechtěla jsem ti ublížit,“ šeptala.

„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.

„Půl roku… Seznámili jsme se v práci. Neplánovala jsem to… Prostě to přišlo.“

Chtěl jsem křičet, rozbít něco, ale místo toho jsem jen seděl a zíral do stolu.

„A co já? Co naše plány?“

„Nevím… Jsem zmatená… Mám tě ráda, ale s Tomášem je to jiné…“

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Lucie odešla spát do obýváku a já zůstal sám v ložnici, kde všechno vonělo jejími parfémy a kde na poličce stála naše společná fotka z dovolené na Šumavě.

Další týdny byly peklo. Chodil jsem do práce jako robot, doma jsme kolem sebe chodili po špičkách. Nakonec mi jednoho dne řekla: „Davide, musím odejít.“ Sbalila si pár věcí a odešla k Tomášovi.

Zůstal jsem sám v prázdném bytě, kde každý kout připomínal naši minulost. Přátelé mi říkali: „To přebolí.“ Ale jak má přebolet něco, co bylo smyslem tvého života?

Dnes už je to půl roku od jejího odchodu. Pořád pracuju ve skladu i v pekárně – ale už ne proto, abych někomu dokazoval svou hodnotu. Pomalu se učím žít sám se sebou a hledat nové sny.

Někdy si ale večer sednu na balkon s hrnkem kafe a ptám se sám sebe: Jak poznáme, že člověk vedle nás je opravdu tím pravým? A dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit?