Když telefon od vlastní dcery bolí víc než ticho: Příběh o lásce, zklamání a naději
„Mami, potřebuju půjčit deset tisíc. Teď hned. Prosím tě, neřeš to, prostě mi je pošli.“
Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Seděla jsem na pohovce v našem malém bytě na sídlišti v Brně a dívala se na fotku, kde je Tereza ještě malá, směje se a objímá mě kolem krku. Bylo jí tehdy pět let a já věřila, že budeme nejlepší kamarádky. Dnes je jí dvacet osm a každý její telefonát mě bolí víc než ticho mezi námi.
Vzpomínám si, jak jsem ji vychovávala sama. Její otec, Petr, nás opustil, když jí byly tři roky. Pracovala jsem ve školní jídelně, abych nás uživila, a večery jsem trávila u plotny nebo s Terezou u domácích úkolů. Byla jsem na ni pyšná – byla chytrá, krásná a měla velké sny. Jenže někde se to pokazilo. Možná to bylo tím, že jsem jí chtěla dát všechno, co jsem sama neměla. Možná jsem ji rozmazlila. Nebo jsem prostě jen nebyla dost dobrá máma.
Když Tereza odešla na vysokou do Prahy, byla jsem na ni hrdá. Ale postupně se mezi námi začala objevovat propast. Nejprve volala každý týden, pak jednou za měsíc, nakonec už jen tehdy, když něco potřebovala. Peníze na kolej, peníze na učebnice, peníze na nový mobil. Vždycky jsem jí poslala, co mohla – i když to znamenalo, že si sama nekoupím nové boty nebo půjdu do práce navíc.
Jednou jsem se odhodlala a zavolala jí sama. „Teri, jak se máš? Nechceš přijet domů?“
„Mami, teď fakt nemám čas. Mám práci a školu… Zavolám ti později.“
Ten hovor už nikdy nepřišel.
Začala jsem si všímat, že když přijede domů na Vánoce nebo na narozeniny, je duchem nepřítomná. Pořád kouká do mobilu, píše si s kamarády nebo s tím svým novým přítelem Martinem. Když se jí zeptám na práci nebo na život v Praze, odpovídá jednoslovně. Ale když přijde řeč na peníze, najednou je pozorná a milá.
Jednou jsem sebrala odvahu a řekla jí: „Teri, mám pocit, že ti jde jen o peníze. Že už pro tebe nejsem máma.“
Podívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla – jako bych byla cizí člověk.
„Mami, prosím tě, nebuď hysterická. Všichni rodiče pomáhají svým dětem. Nebo ti to vadí? Tak mi to řekni rovnou.“
Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem kávy v ruce a nevěděla, co říct. Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, jak moc ji miluju. Ale ona už byla zase na cestě ven.
Začala jsem mít strach z každého jejího telefonátu. Když mi volala, věděla jsem přesně, co přijde: „Mami, potřebuju…“ Nikdy ne: „Mami, jak se máš?“ nebo „Mami, chybíš mi.“
Moje kamarádka Alena mi říkala: „Musíš být tvrdší. Řekni jí ne! Jinak tě bude využívat do konce života.“ Ale jak to mám udělat? Je to moje dítě. Když ji odmítnu já, kdo jí pomůže?
Jednoho dne mi zavolala v noci. Bylo po půlnoci a já se lekla, že se něco stalo.
„Mami… promiň, že volám tak pozdě… Potřebuju tvoji pomoc.“
Srdce mi bušilo až v krku.
„Co se děje?“
„Martin mě nechal. Nemám kde bydlet. Můžu přijet domů?“
Byla jsem připravená ji obejmout a utěšit jako kdysi. Ale když přijela, místo slz a objetí přišla s požadavkem: „Potřebuju peníze na kauci za nový byt.“
V tu chvíli jsem cítila vztek i zoufalství zároveň.
„Teri, proč si myslíš, že ti vždycky všechno zaplatím? Já už nemám z čeho brát! Chci být tvoje máma, ne tvoje banka!“
Poprvé v životě jsem zvýšila hlas.
Tereza se rozplakala – možná poprvé od dětství – a utekla do svého starého pokoje.
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom všem – kde jsem udělala chybu? Proč mě moje vlastní dcera vidí jen jako zdroj peněz? Co kdybych ji opravdu odmítla? Ztratím ji úplně?
Ráno přišla do kuchyně s očima opuchlýma od pláče.
„Mami… promiň… Já nevím, proč to dělám… Asi jsem si zvykla…“
Objala mě a já cítila její slzy na rameni.
Možná je to začátek nové kapitoly. Možná ne.
Ale pořád doufám.
Někdy si říkám: Je možné znovu najít cestu ke svému dítěti? Nebo jsme už navždy ztracené v kruhu očekávání a zklamání?