Jedna hádka, dvě ztráty – příběh propasti mezi matkou a dcerou

„Mami, už toho mám dost! Nechci, abys k nám chodila, dokud si neuvědomíš, jak se chováš!“ křičela na mě Klára, moje jediná dcera, v kuchyni jejího bytu na Slovanské třídě. Její hlas se mi zařezával do srdce jako nůž. Stála jsem tam, s rukama sevřenýma kolem hrnku s čajem, a nevěděla, co říct. Vnučka Anička se schovávala za dveřmi dětského pokoje a já slyšela její tiché vzlyky.

Všechno to začalo tak nevinně. Přinesla jsem Aničce nový svetr, který jsem jí sama upletla. Klára mi ale vyčetla, že se pletu do její výchovy, že Aničku rozmazluju a že nerespektuju její pravidla. „Nemůžeš jí pořád něco nosit! Pak si myslí, že dostane všechno, co chce,“ vyčítala mi. Já jsem se bránila: „Ale vždyť je to jen svetr! Chci jí udělat radost.“ Jenže Klára byla neoblomná. „To není o svetru! Je to o tom, že mě nikdy neposloucháš!“

Ta hádka byla poslední kapkou. Klára mě vyhodila z bytu a já odcházela po schodech dolů s pocitem, že se mi rozpadá svět. Od té doby už jsem Aničku neviděla. Každý den chodím kolem jejich domu a doufám, že ji aspoň zahlédnu za oknem. Ale Klára mi nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy. Všude kolem mě jsou rodiny – na hřišti, v parku, v tramvaji – a já mám pocit, že jsem přišla o všechno.

Začala jsem si vyčítat každé slovo, které jsem tehdy řekla. Možná jsem opravdu byla moc tvrdohlavá. Možná jsem měla víc naslouchat. Ale copak je špatné chtít být součástí života svého dítěte a vnučky? Vždyť jsem Kláru vychovávala sama, po smrti jejího otce jsme byly jen my dvě. Vždycky jsme si byly blízké – nebo jsem si to aspoň myslela.

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Klára malá. Byly jsme chudé, ale šťastné. Každou neděli jsme chodily na procházku do Borského parku a povídaly si o všem možném. Když měla Klára první lásku, přišla za mnou a svěřila se mi. Teď mám pocit, že mezi námi stojí zeď.

Sousedka paní Novotná mě často potkává na chodbě a ptá se: „Tak co, už jste byla za malou?“ Jen zavrtím hlavou a rychle změním téma. Lidé kolem mě to vidí – jak jsem se změnila. Dřív jsem byla veselá, teď jen přežívám ze dne na den.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – Klára! Ale byl to jen omyl z banky. Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, jestli mám napsat dopis – opravdový dopis na papír – ale bála jsem se, že ho Klára stejně roztrhá.

Moje sestra Jana mi říká: „Musíš jí dát čas. Ona přijde.“ Ale co když nepřijde? Co když už nikdy nebudu moct obejmout Aničku? Co když už nikdy neuslyším její smích?

V práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Kolega Petr se mě jednou zeptal: „Děje se něco doma?“ Jen jsem pokrčila rameny. Jak vysvětlit lidem tu prázdnotu? Jak popsat bolest matky, která ztratila nejen dceru, ale i vnučku?

Někdy mám vztek na Kláru. Jak může být tak krutá? Vždyť i ona bude jednou matkou dospělé dcery! Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy jsem ji možná opravdu dusila svou péčí. Možná jsem jí nedala dost prostoru být sama sebou.

Jednoho dne jsem potkala Aničku s Klárou na náměstí Republiky. Anička mě poznala a rozběhla se ke mně: „Babičko!“ Klára ji ale rychle chytila za ruku a odtáhla pryč. Stála jsem tam jako opařená a slzy mi tekly po tvářích.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Pomáhá mi pochopit samu sebe i Kláru. Prý musím přijmout fakt, že některé věci už nevrátím zpátky. Ale jak mám žít bez své rodiny?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, kolik matek v Česku prožívá něco podobného – kolik z nás ztratilo kontakt s dětmi kvůli jedné hádce nebo nedorozumění? Proč je tak těžké najít cestu zpátky?

Možná bych měla napsat ten dopis. Možná bych měla jít za Klárou a poprosit ji o odpuštění – i když nevím přesně za co. Ale mám strach z odmítnutí.

A tak žiju dál – den za dnem – s nadějí, že jednou zazvoní telefon a uslyším: „Mami… pojď k nám.“

Kolik toho musí člověk ztratit, než pochopí vlastní chyby? A dá se vůbec napravit něco, co bylo jednou zlomeno?